Milé děti
Povím vám pohádku
o jednom hradu.
No spíš hrádku.
Nebo ještě spíš hrádečku.
Takže vám vlastně povím pohádečku.
On ten hrádeček vskutku maličký byl.
A kdože v něm žil?
Jak už to tak bývá
královna a král.
A maličký princ, co si stále hrál.
A kdože ještě zbývá?
No princezny přece.
Teď zrovna se šly projít k řece.
Byly krásné jako květ.
A víte kolik jich bylo? Ne tři, rovnou pět.
Ale ještě zpět k tomu hrádečku.
On byl tak maličký
jako vaše malíčky.
Kdybyste na něj hodily ne deku, ale dečku
schoval by se pod ní celičký.
Byl to hrádek trpasličí.
O hradech se říká, že se tyčí
do nebeské výše.
Ale tenhle, ten se krčil spíše.
Však jak praví pohádkové prameny
dobře byl schován mezi kameny.
Ač kdekdo po něm slídí,
nenašel ho nikdo z lidí.
Tak na tom hrádečku se dobře žilo.
Dobře se tam jedlo, dobře pilo.
Ale nikdo nepřibral ani kilo.
Jak je to možné? Snadno.
Každý den na jehličí
ať je teplo nebo chladno
trpaslíci totiž cvičí.
Jednu až dvě hodinky.
I členové královské rodinky.
Hodně si tam hráli.
Díky panu králi.
On byl král, jak se praví
neobyčejně hravý.
A taky tam hodně písně pěli.
No zkrátka, dobře se měli.
Ale přišly zlé časy.
V létě, sotva sklidili klasy,
či spíše klásky,
skončila doba lásky,
skončila pohoda a mír.
Znenadání zvedl se vzdušný vír,
slunce za mraky se skrylo
– ó tuze zlé to bylo.
Blesky, hromy,
až k zemi klonily se stromy.
Tři dny a tři noci lilo.
Padaly kroupy jako hrachy.
Sto vlků bez přestání vylo.
A trpaslíci umírali strachy.
Vlastní srdce slyšeli tlouci.
Šero se střídalo s tmou tmoucí.
Světlo žádné
nebylo ani za dne.
Blížil se asi konec světa.
Po trpaslících bude jednou provždy veta.
Ale najednou, zvláštní věc.
Než bys řekl švec,
bylo po všem.
Vítr ztichl, pršet přestalo.
Ovšem
ač hrádečku se skoro nic nestalo
a trpaslíci zůstali živí,
všichni se náramně diví,
Cože to na poli leží?
A nejednou vlasy se jim hrůzou opět ježí.
Ano je to tak.
Na poli leží drak!
Nejstrašnější jakého kdy viděl svět.
A hlav měl, ne tři, ale rovnou pět.
A z každé tlamy sršel plamen.
Ó trpaslíci, je s vámi ámen.
Pak promluvila jedna ta tlama dračí.
Je deset hodin, to všichni draci svačí.
A já mám ze všeho nejradši trpaslíky.
A nechtěl bys draku radši fíky?
Těch máme dost,
pravil trpasličí zvěd.
Jenže drak dostal zlost
a zvěda sněd.
Sněd ho s celou zbrojí.
Jaký div, že se trpaslíci bojí.
Zvlášť když sežral ještě čtyři v národním kroji.
A k večeři, zahřměla jedna z tlam,
chci obzvlášť dobré ham ham.
Připravte mi pět dvorních dam.
Anebo ne, pošlete pět královských princezniček.
Ať přijdou jen tak, bez spodniček.
Před jazyky potěším i své zraky.
A nebojte se na ostatní dojde taky.
Pak jak už to tak po jídle chodí,
usnul jako když ho do vody hodí.
A aby pohádka neměla kaz,
nastal nyní čas
k popsání té stvůry.
Začnu pěkně zhůry.
Tak tedy nahoře, jak už bylo řečeno,
je pět hlav, správně sečteno.
Rozhodně nepobraly krásy,
jsou jako krokodýlí asi.
Jedna mluví, druhá dělá haf, třetí vrků,
čtvrtá bé a pátá roch,roch
Drží je pět krků.
Jsou metr dlouhé.
A tělo asi jako hroch.
Však jedno pouhé.
Na dálku smrděla z něj síra.
Na zádech pak křídla jak z netopýra.
Dlouhatánský ocas, čili chvost.
Kdo by s ním dostal, měl by dost.
Dole čtyři tlapy
jak čtyři statní chlapi.
Na nich pak drápy jako lev.
A ještě jeden zvláštní jev.
Pod ocasem jednu měl ďouru,
ale jako hlav, tedy pět, měl pinďourů.
To se vskutku jen tak nevidí.
U draků ani u lidí.
A když čůral, tak všemi.
To vyplavil krtky hluboko v zemi.
Na těle šupiny měl jako ryby.
No prostě drak bez jediné chyby.
A ještě pár slov ke královské rodině
v této přetěžké hodině.
Král se jmenoval Pinďa Obří.
A všichni v jeho rodu byli slušní a dobří.
Vyrostl přes dvě pídě
a nikdy nežil v bídě.
Ač ve zlatém chodil rouše,
neublížil ani mouše.
On se nebál sice,
leč chabrus byl na plíce,
a tenisový loket mu bránil v šermu.
V mládí připomínal šelmu,
nyní však byl to spíše, no řekněme králík.
Zkrátka takový korunovaný balík.
Královna, krasavice to byla,
zpěvem a tancem pořád žila.
Bavilo jí se pěkně strojit,
ale uměla i kozy dojit.
Dobré srdce měla v sobě.
A i když nebylo to zvykem v té době,
tak se denně myla.
Jo, a jmenovala se Zpěvomila.
A princezničky, holky v rozpuku.
Pobláznily mnoho trpasličích kluků.
A princové se bili o jejich ruku.
Byly hodné, milé,
divoké, čilé,
stále musely někam spěchat.
Byly k pomilování, to se musí nechat.
A jak krásně holky zpívaly.
Ano, starosti s nimi bývaly,
ale pýchou hradu jsou dnes.
A jmenovaly se Alenka, Adélka,Anička, Anežka a Ágnes.
No a zbývá nám jen malý princ, řečený Drobek,
ne větší než dračí bobek.
Sice princátko, ale normální kluk.
Byl to nezbeda, čipera, filuta, vykuk.
Takový malý zlobidlo zkrátka.
Každá chůva na něj byla krátká.
Ale vraťme se zpět k oné události.
Na hrádečku zrovna byli hosti.
Vyspávali po dlouhé noci,
když slavili výročí nástupu Pindi k moci.
Dnes chtěli jít na výlet,
však vyděsil je drakův přílet.
Byla ho hrozná rána
hnedka takhle zrána.
Všichni se bojí, mluví tiše,
vždyť pár trpaslíků má již v břiše.
Takové neštěstí ukrutné,
větší než mor když vypukne.
A teď má na princezny chuť.
Zkrátka buď jak buď,
je třeba se bránit
Draka zabít nebo aspoň vážně zranit,
aby sám odtud zmizel.
Ale je tu svízel.
Nikdo neví jak,
zažene se drak.
Vojsko král dávno zrušil.
Ach kdyby jen tenkrát tohle tušil.
Král zrušil války, všechny boje
a ze zbraní a jiné zbroje
udělal hudební nástroje.
Jenže co teď a co pak,
až probudí se drak?
Zatím tak se to jeví,
že nikdo prostě neví.
Vypadá to na trpasličí krach,
všem ruce i mozek svázal strach.
A tak princezničky se již svlékají,
slzičky po tváři jim stékají.
I všem dvořanům tečou,
když je k draku vlečou.
Drak se již probudil zcela
a královna pohřební píseň pěla.
Ale jeden se přece jen nebál draka
víc než v potoce raka.
Nepotřeboval žádnou radu.
Věděl si rady sám.
Tajně vyklouzl z hradu
a říkal, počkej draku, já ti dám.
Za pasem měl svou tajnou zbraň,
když odhodlaně kráčel na tu saň.
A kdože byl ten rek?
No, kdo by to jen řek,
Drobek náš malý.
Všichni velcí se k smrti báli
a on si směle kráčí
na tu potvoru dračí.
Drak jako předkrm spořádal záhon mrkve
a teď se těší
na princezny, strachy polomrtvé.
Na hradě už černé vlajky věší.
Všichni tam buď brečí
nebo v kapli klečí
a modlitby drmolí o sto šest.
Nikdo nezvedne hlavu, natož pěst.
Princezny už před drakem stojí
jak je pán Bůh stvořil.
Strašně, strašně se bojí.
A drak je dalek toho, aby se jim dvořil.
Pohledem se zatím kochá.
Až v tom těle hrocha
srdce prudce bije.
Krky se mu vlní jako zmije,
jazyky vyplazuje,
princezničky olizuje.
Jeho čenichy, uši i oči sokolí
přestaly vnímat okolí.
Nepřemýšlí mu už ani jedna palice.
A to nahrává velice
Drobkovi, co už v trávě leží
a z jeho zaujetí nyní těží.
Drobek měl v paměti ještě,
jak před týdnem za deště,
uklouzl, když přecházel kládu,
chtěje oslnit trpaslici Dádu,
a nedokázal zabránit pádu.
Nejen, že všechno pokazil,
ale hlavně zle si narazil
své chlapecké přirození.
Poznal tak, že větší bolesti pro muže není.
Nejdřív se bolestí pokakal
a pak se dlouze vyplakal
do klína své královské mamce.
Teď však šel najisto.
Věděl kde je zranitelné místo
dračího samce.
Na tváři mu úsměv hrál,
když do ruky šutr bral
a vkládal do praku.
Říkal si, těš se draku,
teď poznáš mého střeleckého umu.
A zvolna napínal gumu.
Dlouze a pečlivě cílil.
Kdyby se totiž jen o kousek mýlil,
drak by se rozzuřil tak,
že by všechny sežral nebo ocasem je ubil.
Celý národ v minutě by vyhubil.
Až když si byl jistý,
pustil gumu.
Zásah to byl čistý,
šutr proměnil se v pumu.
Trefil piňďoura třetího zleva,
nakonec i zprava,
což výborná je zpráva.
Trefil přesně do středu.
Drak strašně zavil
a jak očitý svědek pravil,
vyrazil prudce dopředu.
Tam však stála
velká skála.
Drak si dvě hlavy z pěti rozbil,
čímž svých sil
značně pozbyl.
Bolestí vyl
a nevěděl vůbec co se děje.
Drobek, ten se dál tiše směje
a pálí další kameny.
Prak změnil se v kamenomet.
Pro draka to nebyl žádný med.
Už vyhasly mu plameny
a přestává se hýbat.
Sláva, sláva, sláva,
tisíc rukou mává.
Všichni ženou Drobka líbat.
Drobečku náš, malý reku,
My slz nabrečeli velkou řeku
a tys jediný šel se s drakem bít.
Díky tobě mohou trpaslíci dále žít.
Tak tedy, jak kroniky nám líčí,
přežil národ trpasličí
ten drakův strašný vpád.
Nu, kdo by nebyl rád,
že dopadlo to takto idylicky.
Ono to tak není vždycky.
No a nastala ta chvíle
děti milé,
kdy musím skončit tuto pohádku
o tajuplném trpasličím hrádku.
Jo a zapomněl jsem říci málem,
že Drobek se stal časem králem.
A měl synů.
ano inu, jak jinak nežli pět.
A jednu dcerku, krásnou jako květ.
Ale to už je pohádky o té zemi maličký
Konec vskutku celý, celičký.
Takže, zvoní zvoneček
a pohádečky je koneček.