Autor: Zdeněk Jirásek

Matěj byl sirotek. Rodiče mu odešli k pánu Bohu, když mu bylo pět let.Chlapec zůstal sám, na celém světe neměl nikoho. Snad by i on odešel za svými rodiči, kdyby se ho neujal jeden takový poustevník. Žil sám v lese v jeskyni a živil se bůh ví čím. Ovšem nikdy nekradl, to ne, byl to náramně poctivý člověk. Pořád četl knihy, pořád něco psal, sbíral a sušil byliny a dělal z nich masti a lektvary, taky houby sbíral, ale ty vždycky snědl. Chodil po lese a povídal si se zvířaty, tvrdil, že jim rozumí. Měl je rád, a zvířata měla ráda jeho. Lidi ho měli za podivína, vyhýbali se mu, i když se o něm vědělo, že nikomu neublíží. Občas za ním ale někdo zašel. To když někoho sužovala zlá choroba, přišli si pro radu nebo nějaké byliny. Nikdy nikoho neodmítl. Říkalo se mu lesní muž, nebo taky jen Lesan, jeho jméno vlastně ani nikdo neznal. Matěj mu říkal otče Lesane a sám později to jméno označil za zkratku Lesního anděla. No a tento lesní muž se ujal malého Matěje a vzal ho k sobě do jeskyně. Tam se o něj dobře staral, nejen, že mu dával najíst, ale učil ho mnoha potřebným věcem. Naučil ho číst, psát a počítat, znát les a řeku, vyznat se v bylinách, naučil ho znát slunce a měsíc, vyznat se v počasí i v lidech. Matěj jich sice v životě zatím moc nepotkal, ale díky svému učiteli o nich věděl víc, než ten, který jich denně potkával regiment. Věděl, co je zlo a co dobro, komu věřit a komu ne. Bylo to zvláštní, ale ten poustevník snad ani nebyl obyčejný člověk. Kolik on toho věděl a znal. Avšak nejen takové obyčejné věci, on vám zřejmě opravdu rozuměl i těm zvířatům a ptákům. A dovedl číst myšlenky druhého. Matěj od něho postupně získával znalosti, které by mu nedala žádná škola. Dokonce i v latinských knihách se naučil číst. A taky si uměl ušít kalhoty a košili, ba i boty zvládl. Uměl dělat se dřevem i s kamenem a spoustu dalších potřebných věcí. Tak žil v jeskyni plných patnáct let.

Jednou takhle sedí na pařezu a chce cosi důležitého říci, ale neví, jak na to. Otec Lesan ho chvíli pozoruje a pak ho rovnou vybídne: „No tak ven s tím, Matěji.“
Matěje ani nepřekvapilo, že otec Lesan uhodl, že chce něco říci.
„No, jak bych to jenom to …“ z Matěje to lezlo, jak z chlupaté deky. „Víte, otče Lesane, mě je tady s vámi velice dobře a za všechno, co mám a znám vděčím jenom vám, ale …“
Otec Lesan větu dokončil za něho: „ale chceš do světa. No vždyť já vím. Počítal jsem s tím, že jednou odejdeš. Vím, že musíš. Naučil jsem tě toho dost a teď si musíš ty znalosti ověřit mezi lidmi. Neboj se, nehněvám se na tebe proto, naopak, schvaluji ti to. Jen jdi Matěji, vím, že ty se ve světě neztratíš. Jen nesmíš zapomenout být poctivý a spravedlivý, pomáhat potřebným a nikdy neustupovat před zlem. Ale to ty dávno víš. V jeskyni máš sbalený ruksak, dal jsem ti tam vše potřebné. Přeji ti hodně štěstí.“
Matěj znal otce Lesana dlouho, ale přesto byl v úžasu. „Tak vy jste mi už sbalil? Vy jste věděl, že půjdu dnes?“
„Ba že věděl, Matěji. Tak už jdi, loučení je vždy smutné a nemá se protahovat.“

A tak Matěj za všechno poděkoval, hodil ruksak na záda a šel. Šel tak dlouho, dokud ho nezačaly bolet nohy. Sedl si u potoka a bosé nohy si chladil ve vodě. Snědl skromnou svačinu a byl by snad usnul, kdyby ho něco nezalechtalo na ruce. Byla to liška.
„Ale copak lištičko, ty mě vyprovázíš do světa? Radši se vrať k otci Lesanovi, tam co já jdu, není svět pro lišky.“
„Jen mě vem s sebou Matěji. Uvidíš, že ti budu prospěšná.“
„I co, tak tedy pojď. Alespoň mně nebude smutno.“ Až teprve teď se Matěj ulekl, že si povídá s liškou. Dosud řeči zvířat nerozuměl, ale zdá se, že mu otec Lesan na cestu přibalil i tento dar. No, k zahození to není, pomyslel si, zvedl se a šel dál s liškou po boku.

Tak šli několik dní. Přespávali jen tak v lese anebo u někoho v chalupě. Tedy to jen Matěj, liška raději zůstala v lese a Matěje pak vždy spolehlivě našla. Matěj se za nocleh a trochu toho jídla vždy odvděčil nějakou prací. Asi sedmého dne se zastavili u široké řeky. Byla nejen široká, ale i hluboká a hlavně divoká. Na přeplavání si netroufli a tak šli po břehu. Najednou se ocitli u malého domečku pár metrů od řeky. U břehu byla přivázaná pramice.
„Hej, je někdo doma?“ zavolal Matěj.
Z domku vyšel starý, avšak rovný a silný muž.
„Copak tady pohledáváš mládenečku?“ zeptal se.
„Ale, abych pravdu řekl, ani nevím. Jdu do světa a tak bych se rád dostal na druhý břeh. Ta loďka u břehu je vaše?“
„Ba že moje. Jsem tady převozníkem. Vlastně spíše jsem byl převozníkem. Už dobré tři roky jsem nikoho nepřevezl. Tam na druhé straně není radno se zdržovat. Nikdo tam už nechce. A dřív jsem jezdil celé dny tam a zpátky. Ovšem to bylo ještě za krále Habaděje.“
Matěj z toho moc moudrý nebyl, zato zvědavý byl dost. „Povídejte pane. Kdo to byl král Habaděj? Co je to za divnou zemi tam za řekou? A proč tam už nikdo nejezdí?“
Starý muž se trošku zasmál. „Ale to je mi otázek. Ty jsi nějak moc zvědavý. No povím ti to tedy. Ale na to si musíme sednout. Bude to dlouhé povídání.
A tak si sedli, lištička si položila hlavu Matějovi do klína a starý pán se dal do vyprávění.
Vyprávěl o tom, že za řekou je velké království a dlouhá léta tam vládl král Habaděj. Země pod jeho vládou jen vzkvétala a lidi měli všeho habaděj. Král byl moudrý, spravedlivý i přísný. Lidi ho měli rádi. Měl tři krásné dcery. Dívky dělaly všem jen radost. Jediné, co zemi zužovalo, byl zlý pán hor, nebezpečný čaroděj Zuboděj. Král Habaděj s ním musel stále vyjednávat a občas mu byl nucen poslat i nějaké dary. Pár volů, truhlu dukátů, vůz plný jahod a tak. S tím se ale bohaté království dokázalo vyrovnat. Zlé časy nastaly, když princezničky dospěly. To se jednou sama rozlétla těžká hradní brána a do hradu vjel na bujném oři zlý Zuboděj. Král Habaděj vyšel mrzutý ven a ptal se, co si tentokrát přeje. Zda má porazit nějaké voly, nebo si Zuboděj odvede pár jalovic, či má chuť na soudek vína. Ale čaroděj se jen divoce zasmál. „Nech si své voly i víno, sousede. Rozhodl jsem se, že se ožením a vezmu si tvou nejstarší dceru Vendulku. Přiveď mi ji, nechce se mi dlouho čekat. Připravovat se nemusí, na svatbu se nachystá až u mě.“
V králi by se krve nedořezal. Ale se Zubodějem se nedalo tentokrát vyjednávat. Trval na svém. Avšak přece jen prohlásil. „Tvou dceru si vezmu za manželku, protože se mně líbí. A já si vždycky beru, co se mně líbí. Ale abys věděl, že máš dobrého souseda, zavolej Vendulku a když mě nebude chtít, tak odjedu bez ní.
Habaděj se zaradoval, ale ukázalo se, že to byla radost předčasná. Zuboděj byl přece jen mocný a záludný čaroděj. Vendulka, která všechno sledovala z okna přišla rychle ven. Hned chtěla Zubodějovi povědět, ať jede pryč, že ho v žádném případě nechce, ale nedostala se vůbec ke slovu. Zuboděj na ni ukázal prstem s velikým prstenem a princezna zůstala stát jako němá. A tak to byl čaroděj, kdo promluvil.
„Princezno Vendulko, přišel jsem si pro tebe, aby ses stala mojí ženou. Dám ti ovšem velkoryse právo volby. Když se mnou dobrovolně odejdeš, zahrnu tě bohatstvím a přepychem. Ale když odmítneš, zmrzačím tě na celý život a zničím celou vaši zemi. Tak si vyber!“
No to tedy byl výběr. Bylo jasné, že Zuboděj to myslí vážně. Roztřesená Vendulka tedy nakonec se Zubodějem odjela. Pak celý rok o ní ani o Zubodějovi nikdo neslyšel. Ovšem přesně po roce se znovu rozlétla hradní vrata a Zuboděj vjel do dvora se stejnou divokostí jako vloni. A začal hned, bez oklik. „Habaději, chci se ženit. Připrav mi svou prostřední dceru Marušku. A dělej, spěchám!“
Král byl zdrcen. „Jakže, ty chceš Marušku? Ale vždyť už ženu máš. A vůbec jak se daří princezně Vendulce? A proč nepřišla s tebou?“
Zuboděj se ale vůbec bavit nechtěl. „Máš moc hloupých otázek. Ale že jsem dobrák, tak ti povím, že Vendulka se má dobře. A se mnou nepřijela, protože nechtěla. Abych ti pravdu řekl sousede, nejsem s ní zrovna moc spokojen. Jaksi povadla. No a proto chci čerstvou ženu. Ale neboj se, jestli mě Maruška nebude chtít, tak ti ji nechám.“
No lze si snadno domyslet, jak to dopadlo. Zuboděj i Marušku očaroval a vystrašil a tak si odvezl už druhou princeznu. Král byl smutný, přesmutný. Stále myslel na své dcery a začal rychle chřadnout.
Když se opět přesně po roce s rámusem rozlétla vrata a Zuboděj vjel jak vichr do hradu, už to nikoho ani nepřekvapilo. Jenže tentokrát to dopadlo trochu jinak. Poslední princezna Anička se na tuto chvíli dlouho připravovala. Chodila sbírat sílu k babce kořenářce, k hajnému, ke staré cikánce i k lesním žíňkám. A nyní stála tváří v tvář Zubodějovi. Když na ni ukázal prstem s velkým prstenem, zavřela oči. A tak se stalo, že nezůstala stát jako zmrazená. Zuboděje to trochu překvapilo, ale nedal se vyvést z míry. Vybídl Aničku, aby šla s ním anebo, že bude těžce pykat. A s ní i celé království.
Anička se však nedala. „Království už těžce pyká nyní. Všichni jsou zoufalí ze ztráty mých sestřiček. I já sama jsem již postižena. Nevím co je štěstí, nevím co je radost, zato dobře znám tíseň a strach. Co mi ještě víc můžeš udělat? Ne Zuboději, ne! Slyšíš, říkám ti ne. Otoč se tedy a odjeď. Já tvou ženou nebudu!“
Tato odvážná slova Zuboděje rozzuřila. „Za tuto nevýslovnou drzost a troufalost tě trest nemine. A nemysli si, že tě neumím ještě víc potrestat. To ještě poznáš, kdo je to čaroděj Zuboděj.“ A pak zmizel.
Nejdříve si všichni oddychli, ale jejich úleva netrvala dlouho. V noci zemřel král Habaděj. To byla první rána. Ta druhá však byla ještě horší. Princezna Anička se stala královnou, ale dočista se změnila. Už to nebyla ta hodná a milá Anička, ale neskutečně zlá a krutá královna. Za sebemenší maličkost dávala lidi bičovat a posílala je do vězení Když vězení naplnila, tak ty, co tam seděli nejdéle, pustila a vyhnala ze země. Království upadalo a upadalo a dnes je tam veliká bída. Královna posílá své biřice po chalupách a ti tam ukradnou, co jim přijde pod ruku. Krása ovšem Aničce zůstala. Jinak ovšem nic.
Stařec se odmlčel a napil se vody. „Radím ti dobře mládenče, vyhni se té zemi, nic dobrého tě tam nečeká.
Matěj pozorně poslouchal, chvíli přemýšlel a pak řekl. „Půjč mi pane svou pramici. Musím tam jít. Věřím, že přijdu té záhadě na kloub.“
„Nu, každý je svého štěstí strůjcem. Odvahu máš, to se musí nechat. Tak ať při tobě stojí všichni svatí. Vem si loď, až pojedeš zpět, tak mi ji zas vrátíš.“
I nasedl Matěj i s lištičkou do loďky a vesloval na druhý břeh.

Když přistál u břehu, byl po tom dlouhém a úmorném veslování vyčerpaný, že se rozhodl, chvíli si odpočinout. Lehl si pod mohutný dub a usnul. Ne tak lištička. Ta někam odběhla a vrátila se zrovna, když se Matěj asi za hodinu probouzel.
„Vstávej Matěji“, řekla mu, „je třeba jít. Ale na hrad nás jen tak nepustí. Hlídají ho přísně a každého vetřelce ženou rychlým krokem. Já však vím, jak se tam dostaneme.“
„Tak pověz, milá lištičko.“
„Pojď za mnou, za chvíli ti to povím.“
A tak se Matěj dál nevyptával a šel za svou družkou. Šli dlouho hustým lesem a přes několik potoků a kopců. Přišli k veliké skále, ale tu se Matěj k smrti vyděsil. Rychle vytáhl velký lovecký nůž a věru že měl proč. U skály stál veliký hnědý medvěd a upřeně se na Matěje díval. Ten už byl nachystán k boji, jen stačil křiknout na lištičku, která stála tři kroky před medvědem: „Uteč lištičko! Zachraň se, ať si to medvěd rozdá se mnou.“
Ale lištička neutekla. Klidně se otočila k Matějovi a uklidnila ho.
„Matěji zastrč ten nůž. Tenhle medvěd nám neublíží. Čeká tady na tebe. Když jsi spal, tak jsem se s ním domluvila. Pomůže nám.“
Teď se ozval i medvěd: „Ti lidi jsou ale divocí. To si tu jeden lebedí na sluníčku a oni hned dýku do ruky.“
Matěj se začal omlouvat: „Ach promiň medvěde. Nechtěl jsem ti ublížit, jen jsem se vylekal. A dýku bych použil, jen kdybych se musel bránit. Ale pověz mi medvídku, jak mi můžeš pomoci?“
„Tvoje liška mi všechno už řekla. Vím, co chceš. Víš, já jsem dlouho sloužil jako otrok jednomu medvědáři. Chytil mě jako malé medvídě a musel jsem s ním chodit po městech a předvádět různé opičárny. Nebavilo mě to, copak to je život pro medvěda? A tak jsem utekl. Ale přece jen jsem se leccos naučil a pochytil. A tak vím, že ta tvoje princeznička se na mě vždycky ráda dívala. Mého medvědáře se mnou pokaždé pustili do hradu. Tak když to bude jen jako a ty mě pak hned zase pustíš, budu ti chvíli dělat cvičeného medvěda.“
Matěj měl velikou radost: „Ale to se ví, že tě hned pustím. Mě se nikdy nelíbili medvědi na řetězu. Děkuji ji ti za ochotu, tvoji pomoc rád využiji.“

A tak se všichni tři dali na cestu k hradu. Cestou ještě jednou přespali v lese, ale ráno stáli pod kopcem, na kterém stál veliký hrad. Medvěd si s liškou něco šeptali a pak liška odběhla. Když se vrátila, měla v zubech silný provaz.
„K čemu to?“ podivil se Matěj
„Půjčila jsem si ho ve vesnici od jednoho hospodáře. Musíš přece medvěda uvázat, když jsi ten medvědář.“
„Ano, to je pravda. Ale řekni mi lištičko, jak to, že ti hospodář půjčil provaz.“
„Půjčil, akorát, že o tom neví. Však až se budeme vracet, tak ho tam zase vrátím.“
„No dobrá. Tak pojď medvídku, já si tě uvážu. Neboj, nebudu to moc utahovat.“
Medvěd se poslušně nechal uvázat a pak se už vydali k hradu. Ještě hodný kus cesty před bránou je zastavila vojenská hlídka. Ale když jim Matěj vysvětlil, že jde princezně předvést svého cvičeného medvěda, pustila je hlídka dál. Zastavili je ještě dvakrát a dvakrát je zase pustili, než se ocitli za hradní bránou.
Medvěd přesně věděl, co má dělat. Jen pošeptal Matějovi, aby držel provaz a začal tancovat, chodit po zadních a pak zas po předních, dělal kotrmelce a vůbec se bravurně předváděl. A liška nezůstala pozadu. Skočila medvědovi na záda a zakousla se mu do kožichu, pak mu zase kličkovala mezi nohama a panáčkovala jako pejsek. Lidem se to líbilo, hned se jich sešel dav a že se hodně smáli, což nebylo v království obvyklé, neušlo to ani princezně. Vzala si do ruky svou lískovou hůlku, bez které neudělal ani krok a vydala se podívat na nádvoří. Dav se začal rychle rozestupovat. Kdo dostatečně rychle neustoupil z cesty, dostal pořádnou ránu hůlkou. A kdo se dostatečně hluboko neuklonil, toho přetáhli biřici, kteří to činili se zjevným potěšením. Medvěd s liškou dělali své kousky dál, ale kolem bylo ticho jako na hřbitově. Zvířata ustala a lehla si na zem. Matěj stál ohromen, když před ním stanula princezna. Byla celá v černém a ověšená spoustou zlata. Byla neobyčejně krásná, ale v očích měla veliké zlo. Chladně se usmála a pak zavelela: „Všichni pryč!“ Ještě ani nezmizela ozvěna jejích slov a lidi doslova prchali. Většina z nich při tom schytala několik ran od biřiců. Za chviličku bylo nádvoří zcela prázdné. I biřici se stáhli někam do ústraní.
Pak princezna promluvila k Matějovi. Její hlas byl ledový a ostrý: „Kdo jsi?“
„Říkají mi Matěj a jsem potulný medvědář. Chodím od města k městu, od vesnice k vesnici, od hradu k hradu. Předvádím svého medvěda a svou lištičku. A přišel jsem i za tebou krásná paní, abych tě trochu pobavil.“
Ale princezna o pobavení nestála: „Mě nikdo nikdy pobavit nemůže. Já mám jiné poslání, než se bavit. Ale udělám ti tu laskavost a podívám se na tvá zvířata. A pak tě odsud dám vypráskat. To je totiž jediná věc, která mě baví. Trestat lůzu. Řekni mi ještě, odkud jsi přišel k nám.“
Matěj chvíli přemýšlel, ale pak si dodal odvahy: „K vám přicházím z hor. Bavili jsem tam pána hor Zuboděje a jeho dvě ženy, Vendulku a Marušku.“
„Zuboděj, říkáš? To jsem snad už někde slyšela. A Vendulka a Maruška nejspíš taky.“ Na chvilku jakoby princezna přestala být tak krutá, ale netrvalo to dlouho.
„Ale co, to je nakonec jedno. Předveď mi svá zvířata!“
Matěj dal medvědovi a lištičce pokyn a ti začali svou produkci. Na celém nádvoří kromě princezny a Matěje nikdo nebyl. Jen v dáli stáli biřici, čekajíce na rozkaz zbičovat Matěje. Po chvilce si medvěd lehl na zem a Matěj si na něj sedl. A vybídl princeznu, aby si přisedla. Ta už už chtěla vybuchnout svým hněvem, ale Matěj ji předešel: „I jen se nebojte princezno Aničko. Medvěd vám neublíží. On si vás pamatuje, před lety u vás již byl. Rád na vás vzpomíná. Právě od něj jsem věděl, jak jste krásná a hodná.“
Teprve teď přišel výbuch hněvu: „Mlč! Nejsem vůbec hodná. Jsem zlá, rozumíš, zlá!“
Matěj však pokračoval jakoby nic: „Slyšel jsem taky smutnou zprávu, že váš otec, moudrý a hodný král Habaděj zemřel. To je mi skutečně líto.“
Princezna opět vyštekla: „Tobě nemá být co líto. Co je ti do mého otce.“
„Ale nic mi do něj není. Já jen, že jsem o něm slyšel jen samé hezké věci. A taky jsem slyšel, že máte ještě dvě sestřičky. Zavolejte je, ať i jim předvedu svého medvěda a lištičku.“
„Mlč! Mlč už nebo tě dám do hladomorny.“ Ale po těch slovech si princezna přece jen sedla na medvěda. Jeho hustý kožich ji byl velice příjemný. Vedle ní si lehla lištička a položila si princezně hlavu do klína. Princezna byla jako omámená a lištičku hladila po kožíšku. Princezna mlčela, ale občas tiše zašeptala jména svých sestřiček. Biřici, kteří vše zdáli sledovali nevěřili vlastním očím. Lištička začala vrnět, ale nebylo to obyčejné vrnění. To jen Matěj rozuměl, že mu říká: „Princezna nemá srdce. Zuboděj ji ukradl srdce. Proto je tak zlá a krutá.“
Na to potichu zabručel medvěd: „Ale nejspíš ji ho kousíček zůstal. Maličký kousíček. Matěji kuj železo dokud je žhavé.“
Matěj se rychle dovtípil. Anička byla tak hodná a měla v sobě tolik lásky, že se Zubodějovi nepodařilo ukrást ji srdce celé. Malý, nepatrný kousíček ho v Aniččině hrudi zůstal. A teď Matěj společně se zvířaty ten zbyteček, co se nepodařilo Zobodějovi ukrást, pohladil. Zahrál na něj jako na harfu. Princezna seděla tiše na medvědovi a hladila lištičku. Svět kolem sebe snad ani nevnímala. Matěj se rozhodl ji trochu probrat: „Princezno Aničko, budu se muset rozloučit, musím jít zpátky do hor. Nechceš, abych něco vyřídil Vendulce a Marušce?“
Princezna se konečně probrala a byla opět přísná: „Nikomu nic vzkazovat nebudu. A teď jdi nebo tě dám zmrskat! Jdi, jdi už.“ Poslední slova už byla vyřčena tiše. Zdálo se dokonce, že se v těch krásných ale zlých očích něco zalesklo. Princezna se rychle otočila a rázným krokem odešla. Na nádvoří nastalo hrobové ticho.
Matěj s medvědem a lištičkou se zvedli a odcházeli z hradu. Hned za branou se dali nejkratší cestou do hor.

„A teď mě zvířátka poraďte,“ řekl Matěj sotva vkročili do hor, „kde toho Zuboděje najdeme.“
„Copak o to, najdeme ho určitě, ale co budeme dělat, až ho najdeme?“ řekl medvěd.
Lištička však věděla: „Matěji, čarodějova moc bude jistě ukrytá v jeho prstenu.“
Matěj se zaradoval: „Tak to je skvělé. Sebereme mu prsten a máme vyhráno. Vrátíme Aničce její srdce a Zuboděje proměníme v kámen.“
„No nevím, nevím, jestli to bude tak snadné. Zuboděj prsten jistě nikdy nesundává,“ obávala se lištička.
„Nu, jsme tři a máme tedy tři hlavy. Když je dáme dohromady, snad něco vymyslíme.“ řekl Matěj. „Teď hlavně toho Zuboděje najít.“
„Trochu se tady vyznám“, ozval se medvěd. „A hlavně mám čich a ten mi říká, že máme jít tímhle směrem“ a ukázal na mechem obrostlou skálu.
A tak šli. Obešli skálu, obešli další. A pak ještě další a ještě další. Obešli mnoho, přešli několik potoků, prodrali se hustým lesem,když tu se najednou ocitli před řadou skalních komínů, do nichž bylo vytesáno mnoho oken a několik dveří. Nepochybně stáli před Zubodějovým sídlem. Rychle se kousek vrátili a ukryli se v houští. Bylo třeba si trochu odpočinout a poradit se. A protože se začalo stmívat, rozhodli se, že přespí v lese a k Zubodějovi se vydají ráno.

Druhého dne se Matěj probudil ještě před rozedněním, ale medvěd a lištička už byli vzhůru. Matěj se protáhl a odběhl na nedalekou louku, kde natrhal nějaké byliny. Další pak sbíral po lese a u potoka. Pak sesbíral trochu suchého klestí a rozdělal ohýnek. V lesní studánce nabral do kotlíku vodu a tu na ohýnku svařil. Pak do ní hodil sesbírané byliny. Když byl odvar hotov, slil ho do měchu, který nosil u pasu. Zvířata ho sledovala mlčky. Pak se Matěj najedl trochu malin a lesních jahod. Všichni tři se na sebe podívali a jen na sebe kývli hlavami. Vydali se na návštěvu k Zubodějovi.
Ač už začalo hřát slunko, cítil Matěj podivný chlad. Ne, nebál se, to ne, ale pociťoval jakýsi neklid. Něco viselo ve vzduchu. Prošli kolem několika skalních vysokých domů a nikde neviděli ani živáčka. Když tu najednou se přímo nad jejich hlavami ozval ženský hlas.
„Co tady děláte?“
Podívali se nahoru a tam v jednom okně uviděli ženskou hlavu zakrytou závojem. Matěj se uklonil a neznámou oslovil: „Buď zdráva krásná paní. Odpusť, jestli tě rušíme, ale trochu jsme zabloudili. Jsem Matěj a přicházím zdaleka. Toto je můj cvičený medvěd a toto cvičená lištička“, představil své společníky. „Živím se tím, že se svými zvířaty bavím lidi.“
„Tady nemáš koho bavit. Jdi raději co nejrychleji pryč,“ pokusila se ho neznámá varovat.
Matěj se však nedal odradit. „Ale jak to, že nemám koho bavit. Třeba zrovna tebe Vendulko. Anebo jsi snad Maruška?“
Neznámá se polekala: „Odkud znáš mé jméno? Ano jsem Vendulka, ale …“
„Tak pojď dolů Vendulko, popovídáme si.“
Vendulka skutečně rychle seběhle dolů, ale na povídání moc náladu neměla. „Rychle odejdi Matěji. Máme zlého pána a ten nemá rád nezvané hosty.“
Matěj ale odejít nemínil. „Když už jsem šel takový kus cesty, tak teď jen tak neodejdu. A kde máš svou sestřičku Marušku?“
„Maruška je támhle, řekla Vendulka a ukázala na jednu z mnoha skal. A skutečně ve skále byla vidět ženská postava. Kamenná Maruška. Vendulka to rychle vysvětlila. „Náš pán vždy jednu z nás promění v kámen. Střídá to po dni, ale když se rozzlobí, promění nás obě a nechá tak třeba několik dní. Není nám pomoci. Ale pověz, odkud znáš naše jména.“
„Přicházím od tvé nejmladší sestry, od Aničky.“
„Ach pověz, jak se jí daří.“
„Věru ne moc dobře. Tvůj pán ji sice nechal na svobodě, ale ukradl jí srdce. A to není dobré ani pro ní, ani pro zemi. Chci to napravit, ale ještě moc nevím jak.“
„To nemůžeš napravit Matěji. Zuboděj má obrovskou moc. Dal by se porazit leda …“
„Leda, že bychom mu sebrali jeho prsten“, skočil jí Matěj do řeči.
„Ano, ale on ho nikdy nesundá a nikdy nedovolí, abys ses k němu jenom přiblížil. Nejde to ani ve spánku. Spí velice lehce a vzbudí ho sebemenší šelest. Jdi raději a zachraň aspoň sebe.“
Ale Matěj odejít nemínil. „Ne, teď už neodejdu. Pověz, kde je teď Zuboděj?“
„Nevím, kde je. Jezdívá každý den po okolním kraji a páchá zlo.“
„Tak to my si na něj počkáme.“
„Varuji tě, Matěji. Odejdi, nebo tě promění taky v kámen.“
„Odejdu. Ale jenom na chvíli kousek do lesa. Tam si všechno promyslím a to by v tom byl čert, abych na něco nepřišel.“
Jak řekl, tak udělal. Vzal medvěda a lištičku a všichni tři odešli do lesa. Tam si zalezli do houští a přemýšleli, co by se dalo dělat.
„Jasná věc je ta,“ uvažoval nahlas Matěj, „že musíme Zubodějovi sebrat ten prsten. On ho ale vůbec nikdy nesundává a spí prý velice lehce. Jenže po tomhle spí každý jako pařez,“ řekl Matěj a vzal do ruky svůj měch s bylinným odvarem. „Je to směs sedmi bylin, a po tom usne každý, i Zuboděj. Ten recept mám od otce Lesana. Teď jde jen o to, jak to Zubodějovi podstrčíme.“
„Počkáme do rána a potom musíme zjistit, co Zuboděj dělá, když se vrátí ze svých výletů,“ řekl medvěd a sotva to dořekl usnul, jak se na medvěda sluší.
Matěj musel uznat, že má pravdu a natáhl se taky. Dlouho však nemohl usnout, a tak si jednou kápl na jazyk svého odvaru. A pak spal jak ten medvěd. Kdo však nespal, to byla lištička. Vytratila se vrátila se až k ránu. Medvěd už byl vzhůru, ale Matěj ještě spal. Zvířatům dalo práci, než toho spáče probudila.
Lištička hned spustila: Tak dělej Matěji. Jdeme se podívat na kamenný zámek. Zuboděj už odjel, tak si to tam celé prohlédneme.“
Matěj se podivil: „Jak to víš, že už je pryč?“
„Vím i jiné věci. Třeba, kdy Zuboděj spí a že vždy před spaním pije víno. A taky vím, kde má to víno uskladněné.“
Matěj se divil ještě víc. Ale lištička vše vysvětlila. „No co, někdo v noci spí a někdo chodí na průzkum. Prošmejdila jsem to tam a co jsem nezjistila sama, to mi prozradila sova. Tak ale teď honem.“
A tak všichni tři vyskočili a vydali se k zámku zlého čaroděje. Když se k němu přiblížili, ucítil Matěj jakési mravenčení v břiše. Přece jen se trochu bál, ale teď už by neutekl za nic na světě. Pomalu kráčeli mezi skalními domy a lištička vysvětlovala, kde je ložnice Zuboděje, kde je jídelna, kde jsou sklady, kde je jaký sál, až přišli k oknu, ve kterém včera uviděli Vendulku. Teď si Matěj všiml, že už je asi dlouho opět z toho okna pozoruje ženská tvář. Ale Vendulka to nebyla. Nebylo pochyb, že je to Maruška.
Matěj ihned pozdravil: „Přeji pěkný den princezno Maruško.“
Maruška se polekala: „Odkud mne znáš? A kdo vlastně jsi?“
„Pojď dolů a já ti všechno povím.“
Když Maruška seběhla dolů, řekl jí Matěj vše o sobě, o její setře Aničce i o svém včerejším setkání s Vendulkou.
Maruška se dala do pláče: „Ach sestřičky moje, jestlipak se s vámi ještě někdy uvidím?“
Jakže, ty se nevidíš ani s Vendulkou?“, podivil se Matěj.
„Kdepak, Zuboděj vždy jednu z nás drží v zakletou ve skále. Co jsme tu, tak jsem se nikdy neviděly, ani slůvko jsme spolu nepromluvily. Vlastně jsme nikdy nemluvily s nikým, kromě Zuboděje. Až teď s tebou. Ale radost s toho nemám. Bojím se o tebe. Jdi rychle pryč nebo tě stihne zlý osud. Ani nevíš, co poutníků je tady ve skalách zakleto. Koho tu Zuboděj načapal, toho proměnil v kámen.“
„S tím si teď hlavu nelámej. Raději mi pověz, jak to chodí, když se Zuboděj vrátí.“
„Musím mu přinést večeři a dívat se, jak jí. Potom se chvíli natáhne a já, anebo Vendulka, ho musíme hladit ve vlasech a fousech. Pak mu musíme zatančit a potom ho doprovodíme do jeho ložnice. Tam si dá sklenici vína a ulehne do postele. Ale dál se už neptej prosím tě.“
„To mi zatím stačí Maruško,“ řekl Matěj. „Ale co by se stalo, kdyby tě tu nenašel?“
„To víš, že jsem zkoušela utéct, ale nejde to. Sotva jsem vyšla z tohoto skalního zámku, proměnila jsem se v kámen. A Zuboděj mě pak krutě potrestal. Tělo mi oživil, ale nohy nechal kamenné. Tak jsem tam stála tři dny a tři noci. Bez jídla a pila jsem jen déšť. Navíc mě každý den do krve zbičoval záda.“
„Bože, to je kruťas. Teď mám ještě větší chuť s ním skoncovat,“ Matěj byl plný síly a odhodlání. „Poslouchej Maruško, my mu potřebujeme kápnout trošku tohohle odvaru do jeho vína. Můžeš to zařídit?“
„To půjde sotva. Víno má v sudu a ten je ve sklepě a tam se nedostaneme. Vchod do sklepa je zavalený obrovským kamenem. Ze sudu si vždy pak sám natočí pohár a to už není možné mu tam bez jeho vědomí něco kápnout.“
„Tak se jdeme na ten kámen podívat.“
Balvan, kterým byl zatarasen vchod do sklepa byl skutečně obrovský. Matěj napjal všechny síly, ale s balvanem nepohnul ani o píď.
„Tak to jsem v koncích“, posteskl si. Jenže v tom uslyšel mohutné funění. Rychle se otočil a uviděl, jak se jeho přítel medvěd opírá do kamene. Ten sice chvíli vzdoroval, ale nakonec se přece jen pohnul. Nejprve jen trošičku, ale po chvíli se odvalil celý.
Matěj se zaradoval: „Medvídku, kamaráde, tys nás zachránil. Tak teď rychle.“ Vběhl dovnitř a do sudu s vínem nalil svůj uspávací lektvar. Pak poprosil medvěda, aby kámen dal zase na své místo. Medvěd opět zabral a po chvíli byl kámen zpátky.
„A teď pryč. Musíme se schovat, aby nás Zuboděj nevyčmuchal. To by s námi byl konec.“
Tak všichni tři odběhli dál do lesa a tiše ulehli v houští, kde čekali do setmění. Když se začalo smrákat, vyrazila lištička na průzkum. Po chvíli přišla a hlásila, že Zuboděj se vrátil. Pomalu se plížili ke kamennému zámku. Matěj s lištičkou vylezli na jednu skálu, tam zalehli a sledovali, co se dole děje. Medvěd raději zůstal dole. Je přece jen příliš veliký a na skále by byl dosti nápadný.
Dole se vše odehrávalo, tak jak popsala Maruška. Matějovi vzrušením srdce tlouklo jako zvon. A zvon, jak známo je slyšet široko daleko. Tak i Zuboděj ten tlukot zaslechl. Držel již pohár s vínem v roce, ale dosud se nenapil. Vyšel i s pohárem ven a rozhlížel se. Díval se směrem ke skále, kde byl Matěj schovaný. Vtom zpoza skály vyšel medvěd. Obešel skálu a zase zmizel mezi stromy.
„Medvěd,“ řekl si pro sebe Zuboděj. „Zdálo se mi, že slyším člověčí srdce.“ Na ta slova si lokl vína. Ještě se chvíli díval venku a znovu se napil. Pomalu se otáčel a chtěl jít dovnitř, ale tu se mu zdálo, že znovu slyší ten tlukot. Opět zpozorněl. „Ne, to nebyl medvěd. Tady buší srdce nějakému člověku.“
Potřetí si nahnul pohár a pak zakřičel: „Vylez, ty opovážlivče! Vím, že tu jsi. Vylez dobrovolně nebo tě najdu sám a krutě ztrestám. Počítám do tří. Jedna … dva … dva … “. Zubodějovi se začal trochu plést jazyk. Zavrávoral a opřel se o skálu. Zmáhala ho veliká ospalost. Přemáhal ji seč mohl, ale víčka byla čím dál těžší. Jenže se ještě stačil podívat nahoru na skálu a objevil Matěje. „Vidím tě. Skon-cu-ji s te-bou raz … d v a.“ Pomalu zvedl levou ruku a už už se chystal ukázat prstem na Matěje. V tom mu však asi ze dvou metrů zafuněl do tváře medvěd. Zuboděj se nemotorně, leč stále ještě dosti rychle otočil a zvedl svůj ukazováček proti medvědovi. Snad by z něj stačil udělat kámen, kdyby se mu ovšem do lýtka nezakousla liška. Zuboděj zařval a ztratil rovnováhu. Padl na zem, ale to už spal jako špalek. Matěj rychle seběhl dolů a první co udělal, bylo, že sundal Zubodějovi jeho kouzelný prsten. Teprve pak poděkoval svým zvířecím pomocníkům. Maruška Matějovi skočila kolem krku. Ještě se celá klepala, ale byla šťastná. Rychle se vzpamatovala, a táhla Matěje ke skále, ve které byla zakletá Vendulka. Matěj na skálu ukázal prstem s kouzelným prstenem a poručil jí, aby Vendulku vydala. A skutečně, … ze skály vyšla princezna Vendulka, jak by jen vystoupila ze dveří své komnaty. I ona Matěje objala a děkovala mu.
Matěj byl rovněž šťastný, že to tak dopadlo, ale věděl, že má ještě jeden úkol. „Nyní musíme ještě najít, kde je ukryté srdce vaší sestřičky Aničky.“
Princezny však věděly: „Určitě bude v ložnici. Má tam u postele zlatou skříňku, kterou každý večer otvírá. Vždy se jen podívá dovnitř, ďábelsky se zasměje a zase ji zamkne. Nikdy jsme sice neviděly, co uvnitř je, ale myslíme si, že to bude srdce naší sestřičky.“
Všichni rychle vyběhli do ložnice. Skříňka tam skutečně byla, ale nedala se otevřít. To však už nebyl velký problém. Klíček našli na krku Zuboděje. Když Matěj skříňku otevřel, zatajil se mu dech. Bylo v ní opravdu srdce. Bylo živé a tlouklo, jako by stále bylo v těle. Matěj si všiml, že srdce není celé, že mu dole malý kousek chybí. Ano, to je ten kousek, který zůstal Aničce v těle. Rychle zamknul skříňku a uložil ji do svého tlumoku. Pak si všichni sedli a dlouho si povídali. Měli věru o čem. Zejména princezny jedna přes druhou dávaly najevo radost ze svého shledání. A jak tak povídali a povídali, zjistili najednou, že minula noc a začalo svítal. Tu přiběhla lištička a hlásila Matějovi, že Zuboděj začíná procitat. Vyběhl tedy ven. Tam se skutečně Zuboděj pomalu zvedal a mnul si oči. Matěj si před něj stoupl a pozdravil ho: „Tak ti přeji dobré jitro Zuboději. Jakpak se ti spalo?“
Zuboděj vyskočil, jako když ho do řitě střelí. Zíral na Matěje a na obě princezny. Ten pohled ho rozzuřil. „Tak za tohle budeš pykat. Do konce světa budeš studenou skálou. A obě princezny s tebou.“ Na ta slova zvedl ruku a ukázal na Matěje prstem. „Ať je z tebe kámen a ať ti každý, kdo tudy projde, šlápne na hřbet.“
Jenže ono se nic nestalo. Teprve teď si Zuboděj všiml, že nemá svůj prsten. Hrozně se vylekal, ale to už zvedal prst s prstenem Matěj. Namířil ho na Zuboděje a ten se roztřásl strachy, celý zbledl a začal prosit: „Ne, nedělej to Matěji. Nech mě být, bohatě se ti odměním. Dám ti zlata, že budeš nejbohatší vladař na zemi.“
Matějův prst nyní už ukazoval přímo na Zuboděje. Ten dále prosil: Prosím, nedělej to. Budu ti celý život věrně sloužit. Se mnou budeš nejmocnější na celém světě. Všichni se tě budou bát. Prosím tě nedělej to.“
Ale Matěj se nedal obměkčit. „Ať je z tebe kámen a ať ti každý, kdo tudy projde, šlápne na hřbet.“ A jak pravil, tak se stalo. Ve vteřině se Zuboděj proměnil ve veliký plochý kámen. A první, kdo na něj stoupl, byl medvěd. Všichni se tomu zasmáli. No a pak si vzali pár svých věcí a vydali se na cestu domů. Po pár krocích se ale Matěj náhle zastavil. „Počkat, vždyť jsme málem zapomněli, že je zde ve skalách ještě spousta dalších nešťastníků.“ I namířil prsten na skály a pravil: „Ať z kamene vystoupí všichni lidé zde uvěznění kromě čaroděje Zuboděje.“
No to byste měli vidět, co se pak dělo. Mezi skalisky se najednou začalo protahovat a třít si své ztuhlé údy nejméně padesát lidí. Byl tam myslivec, několik dřevorubců a houbařů, tři báby kořenářky, dva potulní mniši, čtyři vojenští vysloužilci, co šli z vojny domů a cesta se jim trochu prodloužila, byl tam asi tucet dětí, které si tu kdysi chtěli hrát na schovávanou, byl tam i pytlák a pět loupežníků. Matěj chvíli uvažoval, jestli tyhle ptáčky nemá raději nechat v kameni, ale pak si řekl, že už byli potrestáni dost a že si teď už snad dají pokoj. Chvíli se na to lidské hemžení a divení s uspokojením koukali a pak se vydali konečně na cestu.
Cestou liška nenápadně vrátila provaz, který si v jednom statku půjčila. Už ho potřebovat nebudou. Medvěd je doprovodil až k řece a tak se s nimi rozloučil. Matěj věděl, že bez něj by princezny nikdy nemohl vysvobodit.
„Děkuji ti věrný příteli. Rád bych si tě vzal s sebou, ale vím, že ty patříš zde do těchto lesů. Žij si tu spokojeně.“ Medvěd se otočil a zmizel v lese. Matěj s princeznami a lištičkou nasedli do loďky a přepluli na druhý břeh. Starý převozník nevěřil vlastním očím. Když mu všechno podrobně vyprávěli, vykřikoval radostí a co chvíli dokonce i zavýskal a povyskočil. Věděl, že opět bude převážet lidi tam i zpátky. Když se všichni vypovídali a posilnili, vydali se nejkratší cestou za princeznou Aničkou.

Na hradě se nic nezměnilo. Stále všichni žili ve strachu ze zlé vladařky. Když lidi naši trojici uviděli, mysleli, že se jim to zdá. Nejprve zkoprněle zírali, ale pak začali propukat v jásot. Hned se vyřítili biřici a chtěli zjednat pořádek. Jenže teď se jich nikdo nebál. A když přiběhly posily, tak jim Matěj proměnil nohy v kameny. Za chviličku přiběhla se svým neodmyslitelnou lískovkou i princezna Anička. Hned spustila zhurta: „Co se to tu děje? Udělejte okamžitě pořádek!“
Jenže, neměl ji kdo poslechnout. Tu si Anička všimla, že její biřici mají kamenné nohy.
„Kdo to udělal?!“
„Já princezno Aničko.“ Matěj vyšel z ústraní a stoupl si před princeznu. Ta byla velice zaskočená. Ale jenom chviličku. Pak hned spustila.
„Á, to jsi ty. Jsi drzý a já tě za to ztrestám. Zavřu tě do hladomorny a tam tě sežerou krysy.“
Teď vystoupily i Maruška s Vendulkou. Anička na ně koukala překvapeně. Věděla, že by je měla odněkud znát, ale nedokázala si vzpomenout. Přesto ji pohled na své sestry trochu obměkčil.
„A kdo jste vy? Mám pocit, že vás znám.“
„My jsme tvé setry. Maruška a Vendulka. A tady to je Matěj, který nás zachránil ze zakletí u zlého čaroděje Zuboděje. A nyní přichází zachránit i tebe.“
„Ale … ale … já přece nepotřebuji před nikým zachraňovat.“
Opět se ozval Matěj: „Ale potřebuješ, Aničko. Tady jsem ti přinesl dárek. Na ta slova podal Aničce krásnou zlatem vykládanou skříňku.
„Co to je?“
„Otevři a uvidíš. Zde máš k tomu klíček.“
Anička pomalu odemknula skříňku a opatrně ji otevřela. Za skříňky se najednou vyvalil jakýsi barevný obláček dýmu a Aničce vnikl pootevřenými ústy do těla. V tom okamžiku se Aničce rozzářily oči.
„Maruško! Vendulko!“ A skočila svým sestřičkám kolem krku Opět to byla ta milá a hodná princezna Anička. Ta zpráva se rychlostí blesku rozšířila po celém království a pak ještě dál. Lidé začali mohutně slavit návrat těch krásných časů, kdy jejich království jen vzkvétalo, všichni se měli rádi a všeho měli habaděj
Slavili pochopitelně i na samotném hradě. Všechny princezny a Matěj.

No a jak to bývá v pohádkách dobrým zvykem, na konci by měla být svatba. Matěj měl na výběr, všechny princezny byly krásné a hodné. Ale přiznám se, že si už nevzpomínám, kterou si to tenkrát vybral. Určitě si však vybral dobře. Ale ještě před svatbou se vydal na jeden výlet. Však vy víte kam, přesněji řečeno za kým. Ano musel za svým otcem Lesanem. Ten už na něho čekal a Matěj se vůbec nedivil, že Lesan celý ten příběh, který jsem vám tu vyprávěl dopodrobna, znal. Inu to víte, zvířata a ptáci, ti povědí i co nevědí. Jen jim rozumět.

Lesan se nakonec dal přemluvit a zúčastnil se královské svatby. Oj, to byla svatba! Toho jídla a pití. A té muziky. I komedianti přijeli. Jen cvičený medvěd chyběl. To proto, že Matěj takovéto atrakce zakázal.
A když konečně asi po týdnu ta svatba skončila, ujal se Matěj kralování a Lesan se vrátil do svého lesa. Matěj na něj však nezapomněl. O prázdninách k němu posílal všechny své děti. A že jich měl. Nevím ale kolik, nikdy jsem je nemohl spočítat. Bylo jich moc a žádné chvíli neposedělo. Ani se nedivím, že je Matěj se svou ženou posílali tak rádi za Lesanem. Ale ten si s nimi určitě poradil.
A co se stalo s prstenem? To kdybych věděl. Matěj si ho večer sundal s prstu a položil na noční stolek. A ráno tam nebyl. Ale protože zároveň s prstenem zmizela i lištička, myslím, že ho odnesla někam do lesa. Nejspíš ho někde zahrabala. Určitě věděla proč. A Matěj, ten se po něm ani nesháněl. Třeba ho někdo z vás někdy nejde.

konec

Milé děti

Povím vám pohádku
o jednom hradu.
No spíš hrádku.
Nebo ještě spíš hrádečku.
Takže vám vlastně povím pohádečku.
On ten hrádeček vskutku maličký byl.
A kdože v něm žil?

Jak už to tak bývá
královna a král.
A maličký princ, co si stále hrál.
A kdože ještě zbývá?
No princezny přece.
Teď zrovna se šly projít k řece.
Byly krásné jako květ.
A víte kolik jich bylo? Ne tři, rovnou pět.

Ale ještě zpět k tomu hrádečku.
On byl tak maličký
jako vaše malíčky.
Kdybyste na něj hodily ne deku, ale dečku
schoval by se pod ní celičký.
Byl to hrádek trpasličí.
O hradech se říká, že se tyčí
do nebeské výše.
Ale tenhle, ten se krčil spíše.
Však jak praví pohádkové prameny
dobře byl schován mezi kameny.
Ač kdekdo po něm slídí,
nenašel ho nikdo z lidí.

Tak na tom hrádečku se dobře žilo.
Dobře se tam jedlo, dobře pilo.
Ale nikdo nepřibral ani kilo.
Jak je to možné? Snadno.
Každý den na jehličí
ať je teplo nebo chladno
trpaslíci totiž cvičí.
Jednu až dvě hodinky.
I členové královské rodinky.
Hodně si tam hráli.
Díky panu králi.
On byl král, jak se praví
neobyčejně hravý.
A taky tam hodně písně pěli.
No zkrátka, dobře se měli.

Ale přišly zlé časy.
V létě, sotva sklidili klasy,
či spíše klásky,
skončila doba lásky,
skončila pohoda a mír.
Znenadání zvedl se vzdušný vír,
slunce za mraky se skrylo
– ó tuze zlé to bylo.
Blesky, hromy,
až k zemi klonily se stromy.
Tři dny a tři noci lilo.
Padaly kroupy jako hrachy.
Sto vlků bez přestání vylo.
A trpaslíci umírali strachy.
Vlastní srdce slyšeli tlouci.
Šero se střídalo s tmou tmoucí.
Světlo žádné
nebylo ani za dne.
Blížil se asi konec světa.
Po trpaslících bude jednou provždy veta.

Ale najednou, zvláštní věc.
Než bys řekl švec,
bylo po všem.
Vítr ztichl, pršet přestalo.
Ovšem
ač hrádečku se skoro nic nestalo
a trpaslíci zůstali živí,
všichni se náramně diví,

Cože to na poli leží?
A nejednou vlasy se jim hrůzou opět ježí.
Ano je to tak.
Na poli leží drak!

Nejstrašnější jakého kdy viděl svět.
A hlav měl, ne tři, ale rovnou pět.
A z každé tlamy sršel plamen.
Ó trpaslíci, je s vámi ámen.

Pak promluvila jedna ta tlama dračí.
Je deset hodin, to všichni draci svačí.
A já mám ze všeho nejradši trpaslíky.
A nechtěl bys draku radši fíky?
Těch máme dost,
pravil trpasličí zvěd.
Jenže drak dostal zlost
a zvěda sněd.
Sněd ho s celou zbrojí.
Jaký div, že se trpaslíci bojí.
Zvlášť když sežral ještě čtyři v národním kroji.
A k večeři, zahřměla jedna z tlam,
chci obzvlášť dobré ham ham.
Připravte mi pět dvorních dam.
Anebo ne, pošlete pět královských princezniček.
Ať přijdou jen tak, bez spodniček.
Před jazyky potěším i své zraky.
A nebojte se na ostatní dojde taky.

Pak jak už to tak po jídle chodí,
usnul jako když ho do vody hodí.

A aby pohádka neměla kaz,
nastal nyní čas
k popsání té stvůry.
Začnu pěkně zhůry.
Tak tedy nahoře, jak už bylo řečeno,
je pět hlav, správně sečteno.
Rozhodně nepobraly krásy,
jsou jako krokodýlí asi.
Jedna mluví, druhá dělá haf, třetí vrků,
čtvrtá bé a pátá roch,roch
Drží je pět krků.
Jsou metr dlouhé.
A tělo asi jako hroch.
Však jedno pouhé.

Na dálku smrděla z něj síra.
Na zádech pak křídla jak z netopýra.
Dlouhatánský ocas, čili chvost.
Kdo by s ním dostal, měl by dost.
Dole čtyři tlapy
jak čtyři statní chlapi.
Na nich pak drápy jako lev.
A ještě jeden zvláštní jev.
Pod ocasem jednu měl ďouru,
ale jako hlav, tedy pět, měl pinďourů.
To se vskutku jen tak nevidí.
U draků ani u lidí.
A když čůral, tak všemi.
To vyplavil krtky hluboko v zemi.
Na těle šupiny měl jako ryby.
No prostě drak bez jediné chyby.

A ještě pár slov ke královské rodině
v této přetěžké hodině.

Král se jmenoval Pinďa Obří.
A všichni v jeho rodu byli slušní a dobří.
Vyrostl přes dvě pídě
a nikdy nežil v bídě.
Ač ve zlatém chodil rouše,
neublížil ani mouše.
On se nebál sice,
leč chabrus byl na plíce,
a tenisový loket mu bránil v šermu.
V mládí připomínal šelmu,
nyní však byl to spíše, no řekněme králík.
Zkrátka takový korunovaný balík.

Královna, krasavice to byla,
zpěvem a tancem pořád žila.
Bavilo jí se pěkně strojit,
ale uměla i kozy dojit.
Dobré srdce měla v sobě.
A i když nebylo to zvykem v té době,
tak se denně myla.
Jo, a jmenovala se Zpěvomila.

A princezničky, holky v rozpuku.
Pobláznily mnoho trpasličích kluků.
A princové se bili o jejich ruku.
Byly hodné, milé,
divoké, čilé,
stále musely někam spěchat.
Byly k pomilování, to se musí nechat.
A jak krásně holky zpívaly.
Ano, starosti s nimi bývaly,
ale pýchou hradu jsou dnes.
A jmenovaly se Alenka, Adélka,Anička, Anežka a Ágnes.

No a zbývá nám jen malý princ, řečený Drobek,
ne větší než dračí bobek.
Sice princátko, ale normální kluk.
Byl to nezbeda, čipera, filuta, vykuk.
Takový malý zlobidlo zkrátka.
Každá chůva na něj byla krátká.

Ale vraťme se zpět k oné události.
Na hrádečku zrovna byli hosti.
Vyspávali po dlouhé noci,
když slavili výročí nástupu Pindi k moci.
Dnes chtěli jít na výlet,
však vyděsil je drakův přílet.
Byla ho hrozná rána
hnedka takhle zrána.
Všichni se bojí, mluví tiše,
vždyť pár trpaslíků má již v břiše.
Takové neštěstí ukrutné,
větší než mor když vypukne.
A teď má na princezny chuť.
Zkrátka buď jak buď,
je třeba se bránit
Draka zabít nebo aspoň vážně zranit,
aby sám odtud zmizel.
Ale je tu svízel.
Nikdo neví jak,
zažene se drak.
Vojsko král dávno zrušil.
Ach kdyby jen tenkrát tohle tušil.
Král zrušil války, všechny boje
a ze zbraní a jiné zbroje
udělal hudební nástroje.
Jenže co teď a co pak,
až probudí se drak?
Zatím tak se to jeví,
že nikdo prostě neví.
Vypadá to na trpasličí krach,
všem ruce i mozek svázal strach.

A tak princezničky se již svlékají,
slzičky po tváři jim stékají.

I všem dvořanům tečou,
když je k draku vlečou.
Drak se již probudil zcela
a královna pohřební píseň pěla.

Ale jeden se přece jen nebál draka
víc než v potoce raka.
Nepotřeboval žádnou radu.
Věděl si rady sám.
Tajně vyklouzl z hradu
a říkal, počkej draku, já ti dám.
Za pasem měl svou tajnou zbraň,
když odhodlaně kráčel na tu saň.
A kdože byl ten rek?
No, kdo by to jen řek,
Drobek náš malý.
Všichni velcí se k smrti báli
a on si směle kráčí
na tu potvoru dračí.

Drak jako předkrm spořádal záhon mrkve
a teď se těší
na princezny, strachy polomrtvé.
Na hradě už černé vlajky věší.
Všichni tam buď brečí
nebo v kapli klečí
a modlitby drmolí o sto šest.
Nikdo nezvedne hlavu, natož pěst.
Princezny už před drakem stojí
jak je pán Bůh stvořil.
Strašně, strašně se bojí.
A drak je dalek toho, aby se jim dvořil.
Pohledem se zatím kochá.
Až v tom těle hrocha
srdce prudce bije.
Krky se mu vlní jako zmije,
jazyky vyplazuje,
princezničky olizuje.
Jeho čenichy, uši i oči sokolí
přestaly vnímat okolí.

Nepřemýšlí mu už ani jedna palice.
A to nahrává velice
Drobkovi, co už v trávě leží
a z jeho zaujetí nyní těží.

Drobek měl v paměti ještě,
jak před týdnem za deště,
uklouzl, když přecházel kládu,
chtěje oslnit trpaslici Dádu,
a nedokázal zabránit pádu.
Nejen, že všechno pokazil,
ale hlavně zle si narazil
své chlapecké přirození.
Poznal tak, že větší bolesti pro muže není.

Nejdřív se bolestí pokakal
a pak se dlouze vyplakal
do klína své královské mamce.
Teď však šel najisto.
Věděl kde je zranitelné místo
dračího samce.
Na tváři mu úsměv hrál,
když do ruky šutr bral
a vkládal do praku.
Říkal si, těš se draku,
teď poznáš mého střeleckého umu.

A zvolna napínal gumu.

Dlouze a pečlivě cílil.
Kdyby se totiž jen o kousek mýlil,
drak by se rozzuřil tak,
že by všechny sežral nebo ocasem je ubil.
Celý národ v minutě by vyhubil.
Až když si byl jistý,
pustil gumu.
Zásah to byl čistý,
šutr proměnil se v pumu.
Trefil piňďoura třetího zleva,
nakonec i zprava,
což výborná je zpráva.
Trefil přesně do středu.
Drak strašně zavil
a jak očitý svědek pravil,
vyrazil prudce dopředu.
Tam však stála
velká skála.
Drak si dvě hlavy z pěti rozbil,
čímž svých sil
značně pozbyl.
Bolestí vyl
a nevěděl vůbec co se děje.
Drobek, ten se dál tiše směje
a pálí další kameny.
Prak změnil se v kamenomet.
Pro draka to nebyl žádný med.
Už vyhasly mu plameny
a přestává se hýbat.

Sláva, sláva, sláva,
tisíc rukou mává.
Všichni ženou Drobka líbat.
Drobečku náš, malý reku,
My slz nabrečeli velkou řeku
a tys jediný šel se s drakem bít.
Díky tobě mohou trpaslíci dále žít.

Tak tedy, jak kroniky nám líčí,
přežil národ trpasličí
ten drakův strašný vpád.
Nu, kdo by nebyl rád,
že dopadlo to takto idylicky.
Ono to tak není vždycky.

No a nastala ta chvíle
děti milé,
kdy musím skončit tuto pohádku
o tajuplném trpasličím hrádku.

Jo a zapomněl jsem říci málem,
že Drobek se stal časem králem.
A měl synů.
ano inu, jak jinak nežli pět.
A jednu dcerku, krásnou jako květ.
Ale to už je pohádky o té zemi maličký
Konec vskutku celý, celičký.
Takže, zvoní zvoneček
a pohádečky je koneček.

Na jednom hradě v Čechách kdesi,
nebo to bylo na Moravě?
Teď si nejsem jistý.
Však vím, že tam byly hustý lesy,
a řeky čistý.

Tak tam jedna princezna žila.
No žila, lebedila si.
Tuze krásná byla.
Jako liška měla vlasy.
oči jako lesní tůňky,
krásný ruce, nohy, i jiný části těla.
No zkrátím to, krásný měla všechny buňky.
A jmenovala se Běla.
A tahleta Běla byla ve věku,
kdy zajímaly jí chlapi.
Kdyby to bylo v pravěku,
tak se prostě nechá lapit.
Ale princezna, ta si dobře vybrat musí.
Nemá ráda vejtahy a hlupce,
tlustí se jí hnusí,
radši by rytíře nežli kupce.
I napsala inzerát do královských novin.
Prince že hledá.
Ať přijede z hor či z rovin,
nejlepšímu ruku svou že dá.
Princů přijela kopa, snad i více.
Byl to výkvět, elita.
Urození byli sice,
ale většinou jelita.
Ty tlustý vyřadila hnedle.
Další se chtěli pořád bít.
Byli skvělí jenom v sedle
a uměli sprostě klít.
Deset mělo vnoučata,
čtyři pravnoučata,
dva zemřeli cestou.
Jeden se zajímal jen o morčata.
Další včera popravil svou ženu. Už šestou.
Pár jich jako duha pilo.
Pět na měsíc v noci vilo.
Byli tam proutníci.
i dva svatí poutníci.
A těch blbejch, jé těch bylo.
Přijeli i zcela chudý.
Takže kolik nám jich zbylo?
Tři všehovšudy.
Tři urození, chytří, silní.
Majetek měli slušný.
Jakžtakž pilní.
A život přiměřeně rušný.
Jejich panství se dobře daří.
Ani mladí, ani staří.
A přiznejme, že i celkem milí.
Takže kdože jsou ti zbylí?
Hynek z Dlouhé Lhoty
výrobu má na kalhoty.
Hubert z Vysoké Hůrky
má továrničku na brambůrky
a Hugo z Hlubokého Dolu
vyrábí prášky proti břichabolu.
Ctí je, že za práci umí vzít.
Po jejich boku dalo by se žít.
Avšak koho vybrat, koho zvolit?
Lepší je snad čerta holit,
lehčí je stonožce punčochy šíti,
než v tomto sudím býti.
Bělu čeká těžká noc.
Musí rozhodnout,
koho si vyvolí.
Tři je věru na jednu moc.
A rozhodnutí ji asi zabolí.
Ta zodpovědnost ji teď žere.
Má strach, že si nevybere.
Ach komu, komu lásku slíbí,
když všichni se jí líbí?
Boj musí rozhodnout.
Však neměli by se hoši zabodnout.
Jeden by měl sice oba skolit,
ale tak ňák s citem.
Proto takové disciplíny musí zvolit,
aby dva propadli sítem,
avšak přežili ten pád.
A Běla jim dá potom aspoň řád.
Ráno rytíři urození
čekají, koho že si Běla zvolí.
Do smíchu jím zrovna není,
čekání totiž někdy bolí.
Tuší, že je čeká pěkná mela.
Ale pozor,
již přichází Běla.
Rytíři na pozdrav pozvednou meč
a Běla k nim má řeč.
Toho budu já,
ten bude můj,
kdo z chlíva vyvozí hnůj
a mou sochu uplácá z toho hnoje.
Tak nestůjte, co je, co je!
Makat, makat!
Kdo mě chce, nemůže se flákat.
Princové se lekli zprvu,
princezně se chtěli jinak dvořit.
Ale pak o závod vozili tu mrvu,
aby princeznu z ní mohli tvořit.
Stavěli lejno nelejno.
A zvládli to tak ňák nastejno.
Princezna se kouká na ta díla
a říká: No to je teda síla!
Hezkou jste mě uplácali.
Teď vyndejte si ruce z kapsy,
já vám něco povím chlapci.
Tohle rozhodnout se nedá.
Všichni smrdíte až běda.
Rychle umýt, mýdlem nešetřte,
pak se čistě převlečte.
Nástup u mě bude přesně v pět.
Ale ještě před tím,
Ten hnůj odvozte zpět.
Když pátá zvoní,
rytíři před Bělou stojí celí ve zlatě.
Jsou čistí a voní
po heřmánku a po mátě.
Vypadají trochu nesměle,
když očima visí na Běle.
Copak si na ně vymyslí nyní?
Snad se zase neušpiní.
Ale pozor, Běla slova se ujímá.
Ať poslouchá, koho to zajímá.
Podruhé vás princové zdravím.
Všichni postupujete do druhého kola.
Proto slyšte, co vám nyní pravím.
Každý dostane jednoho vola.
Ve vašich očích vidím otázku,
co s volem.
Tak tedy, ten získá moji lásku,
co v závodě třikrát kolem
hradu
vítězem se stane.
Do klání dám vám jednu radu:
Bojujte ze všech sil,
Kdo spadne, ať rychle vstane.
Kdo první protne cíl,
mým mužem se stane.
Druhý a třetí smůlu mají.
Dostanou však ty své volky,
ať se aspoň dobře nají.
A pošlu jim ještě ňáké holky.
Princům spadla brada.
No to je nápad teda.
Teď dobrá je každá rada.
Rytíř na koně přec sedá.
Na Bělu snad dlouho slunce pralo.
Leč co se dělat dalo?
Úkol je úkol
a lid poddaný se schází již vůkol,
aby se dobře bavil
a pak nového krále slavil.
Běla chudák neví komu fandit.
Se všemi chtěla by randit.
Však jen jeden vítězem má se státi.
Jen jednomu ruku může dáti.
Ale pozor, již voly vedou.
Princové mají barvu bledou.
Ač se jistě trochu bojí,
statečně tu stojí,
odhodláni pevně,
neprodat svou kůži levně.
Vědí, že se nedají,
když na voly sedají.
Ale to již výstřel z děla,
rozhýbe ta volská těla.
Lid s úžasem čumí,
jak vůl běžet umí.
Zuby nehty, nehty zuby,
princové se drží fest.
Volům jde pěna z huby,
věru těžký to závod jest.
V prvním kole Hugo vede,
Ale Hynek též dobře jede.
A Hubert je třetí jen těsně.
Pak však Hugův vůl
uklouz po pecce z třešně.
A oj oj oj, Hugo k zemi padá.
Závodu není ještě ani půl.
Teď Hynek je v čele.
Ale pozor, pozor! Kláda!
Starej vůl se odrazil jak malé tele
a i s Hynkem se na zemi válí.
Dvě kola. Cíl je ještě v dáli.
Když ztratili ti dva janci,
Hubert ucítil svou šanci.
Bičem žene vola.
Do cíle zbývá půl kola.
Poslední překážka
příkop hadí.
Hynek letí do vody
A vůl si, věřte nevěřte,
klidně kadí.
No to jsou teda závody.
Ale již se sem Hubert s Hugem řítí.
Jenže snad že jim slunce do očí svítí,
odraz špatně odhadnou
a vedle Hynka dopadnou.
Však všichni tři skáčí na hřbety volů
a bok po boku
ženou voly do skoku.
Do cíle je to teď z kopce dolů.
Boj to bude na ostří nože,
vždyť jde o trůn i Bělino lože.
Voli se řítí po trávě,
tělo na těle, hlava na hlavě.
Poslední proutěnka, to už bude snadné,
tady sotva někdo spadne.
Biče voly bijí.
Á hop a skok!
Ale né, to je šok.
Všichni nosem zemi ryjí.
Síla, rychlost, vytrvalost, vše je houby platný,
když odraz mají voli špatný.
Hoši vyskočí, ale dobytek si klidně leží.
No co princové mohou dělat asi?
Po svých běží
zbytek trasy.
Neběží se jim lehce,
ale nikdo vzdáti nechce.
Prsa na prsa, tělo na tělo,
vždyť komu by se teď prohrát chtělo?
A tak se stalo, na co byste nikdy nevsadili.
Mrtvý závod, vítěz ni poražený žádný.
Princové se do trávy posadili
a Běla má k zlosti důvod pádný.
Celou noc v mozku dráty žhaví,
jak rozhodnout stále neví.
Očka vůbec nezavřela.
Až k ránu myšlenka jako střela
nápad ji vnukla.
Radostí skoro pukla.
Zpívala si olala olala,
rytíře hned svolala, svolala.
Všichni tři v krátkém mžiku,
stojí tu v jednom šiku.
Modřin mají sice dosti,
ale naštěstí celé kosti.
A modřiny, ty se zhojí.
Možná se teď trochu bojí.
Copak je čeká asi?
Komupak nastanou královské časy?
Nejistota je zžírá.
Co je čeká nevědí.
A tak každý Běle na ústa zírá,
co jim asi povědí.
A pozor, Běla vstává,
rukou znamení dává.
Prosím o trochu ticha.
Další zkouška prověří vaše břicha.
No netvařte se tak plaše.
Závod bude takový,
kdo první sní mísu hrachový
kaše,
pak čtyři buchty makový,
teplého chleba čtyři krajíce
se sádlem a z cibulí,
na to dvě stehna ze zajíce.
Pak se soudek piva vykulí
a ten pěkně pospolu
vypijete u stolu.
I další chod
vám jistě přijde vhod.
Že nejsme podřadný hotel,
čočkové polívky dostanete kotel.
A na závěr tohoto sportu
dostanete pořádný kus dortu.
A flák uzenýho k tomu.
Rytíři myslí, že je klamou slechy.
U sta hromů,
copak máme místo břicha měchy?
To vydržet se nedá.
Od kdypak se takhle ženich hledá?
Ale Běla to řekla jasně.
No nezačíná to moc krásně.
Ovšem na výběr tu není,
proto už hoši zuby cení.
A už se to nosí.
Už se klukům čela rosí.
No všecka čest,
cpou to do sebe teda fest.
Nebudu popisovat jednotlivé chody.
Však věřte, divné to byly hody.
Při polívce rázem zvadli
a pod stůl všichni padli.
Jaký div po tom co snědli.
A sotva by se asi zvedli,
kdyby neměli s prominutím sračku jako bič.
Ta od stolu je hnala rychle pryč.
No já to řeknu na rovinu.
Neuběhli cesty ani polovinu
a měli po těch dobrotách
plno v kalhotách.
Po tomto trapasu jako hrom,
nastal v klání velký zlom.
Rytíři táhli domů s ostudou,
na tomhle hradě prý už nebudou.
Uháněli rychle v dáli
a všichni se jim strašně smáli.
A jak to bylo dál?
To bych vám tedy vidět přál.
Běla si vzala pasáka hus.
Takzvaného husopasa.
On to byl chlapa kus,
bála se ho celá chasa.
A šťastně se jim žilo spolu.
Jak v loži, tak u stolu,
nakonec i na tom trůně.
Žili život plný barev a vůně.
Rozhodně nežili bídně.
Všechno mi to věřte klidně.
Já sledoval jsem to skryt za křovím.
A nakonec vám ještě povím,
že s tím husopasem Běla
sedm dětí měla.
I když já vím,
a nechci se kasat,
že pár jich bylo s pasákem prasat.
Ale čas nám letí
milé děti.
I této pohádce vypršel čas.
Tak někdy příště zas.

V jednom městě, ani velkém, ani malém, jmenovalo se Dobrov, vám bylo něco velmi zvláštního. Od nepaměti se tam ztráceli lidi. Ale ještě zajímavější bylo to, že se nikdy neztratil nikdo slušný a spořádaný, ale vždy to byli různí lumpové a lotři. Proto také v tom městě panoval nezvyklý klid a mír. Kdykoliv někde bylo někomu ublíženo, něco poškozeno nebo ukradeno, zmizel nějaký člověk. Vždy to byl ten lump, který onu škodu způsobil. Ostatně proto se město jmenovalo Dobrov. Jeho původní název byl totiž Zlov. Ale když tady vládla ta jakási vyšší a neviditelná spravedlnost, lidi si své město přejmenovali. Policie nikdy nic nezjistila, tak se tím nakonec přestala zabývat. Pro lidi to byla veliká záhada, která trvala už stovky let. Mnoho dobrodruhů se ji pokoušelo rozluštit, ale nikomu se to nepodařilo. No a já jsem se řízením osudu do toho městečka jednou na nějaký čas dostal. A nyní vám o svém pobytu něco povím.

V tom městečku vám byla jedna ulice. No tedy, ono tam těch ulic bylo pochopitelně více, ale teď chci říci něco zrovna o této ulici. Jmenovala se Temná. Ona byla skutečně taková temná a ponurá. Byla úzká, celá dlážděná, domy v ní byly staré a ještě starší, povětšinou zašlé a oprýskané. Auta tam nejezdila a lidí tam také moc nechodilo. Žili tam většinou jen staří lidé a nebyl tam ani jeden obchod, ani hospoda, ba dokonce ani trafika. Uprostřed té ulice byl jeden barák obzvlášť zašlý a oprýskaný. Měl ale krásné kované mříže na oknech a krásné dubové dveře s velikou mosaznou klikou.

A místo zvonku měl velkou kovovou hlavu lva. Ten držel v hubě kruh a tím kruhem se tlouklo do dveří. Moc lidí tam ale netlouklo, protože v tom domě žil jeden moc podivný člověk. Všichni se ho tak trochu báli. Byl už starý, ale co bylo zajímavé, tak jako starého si ho pamatuje i moje babička. Dědečkové a babičky vzpomínají, že když byli malé děti, tak ten člověk byl starý a vypadal stejně jako dnes. Měl dlouhé šedivé vlasy a dlouhé šedivé fousy, nosil dlouhý černý kabát a vysoký černý klobouk. Chodil tak stále, ať bylo počasí jakékoliv. Většinou měl v ruce dlouhou pokřivenou hůl a vždycky se za ním plížil velký černý kocour. Vycházel z domu jen málo a většinou až k večeru. Někdy prý chodil venku i celou noc. Procházel se podle řeky, kolem kostela, zámku či náměstí. Nikdy se s nikým nebavil a nikdy ho nikdo neviděl nakupovat. Jen občas sedával parku na lavičce pod starým mohutným bukem a četl si něco ve staré knížce. Nebo jen tak seděl, koukal a hladil kocoura. No a tam jsem se s ním seznámil já.

Bylo to před lety koncem léta a již trochu k večeru. Šel jsem parkem a byl jsem dost unaven. Sedl jsem si tedy na lavičku pod oním bukem a vychutnával jsem ti to ticho a klid. Ani jsem nepostřehl, že se ke mně někdo blíží. Najednou stál přede mnou stařec v dlouhém černém plášti, ve vysokém černém klobouku, měl dlouhé bílé vlasy a stejně tak fousy a v ruce držel křivou hůl. Měl drobná očka a těmi si mne prohlížel tak, že mi naskočila husí kůže. Vypadal velmi podivně a šel z něho strach.. Koukal jsem na něj jako na zjevení. No proč to nepřiznat, bál jsem se. Navíc se znenadání vedle mě usadil velký černý kocour. Trochu jsem se vzpamatoval a zeptal se.

„Přejete si něco?“

Chvíli ještě mlčel a pak jakýmsi tichým tajemným hlasem řekl.

„Nic. Jen si chci sednout.“ Načež se usadil mezi mě a kocoura. Pak dodal.
“Je to totiž moje lavička.“

„Aha promiňte, nevěděl jsem. Mám odejít?“

„Není třeba. Seďte. Už jsem si dlouho s nikým nepovídal.“

Zeptal jsem se: „Chodíte se často?“

„Téměř denně. Od té doby, co jsem zasadil semínko tohoto buku. Chodíval jsem ho zalévat a hlídat. A teď sem chodím odpočívat.“

„Ale počkejte, to přece není možné. Tomu stromu je jistě sto let.“

Stařec se zasmál: „Ale kdeže. Již více než sedm set.“

„Pane, vy si děláte legraci. Tak dlouho nikdo nežije.“

Neřekl mi na to nic. Chvíli mlčel a pak se najednou zeptal. „Dáte si se mnou trochu lipového čaje?“

S sebou si určitě nic nepřinesl, tak jsem se zeptal. „Ano, ale kam na něj chcete jít?“

„Nikam. Pozor, ať ho nevylijete, máte ho vedle sebe.“

Skutečně, vedle mě na lavičce stál hrníček a kouřícím lipovým čajem. Seděl jsem jako opařený. Co je to za člověka? Je starý jak ten buk a přičaroval čaj.

V hlavě se mi honily roztodivné myšlenky, ze kterých mě vyrušil až jeho hlas.

„Vypijte si ho. Lipový čaj ne nejlepší teplý.“

„Ano, ano …. Děkuji ….. Pane, kdo vy vlastně jste?“

„Jmenuji se Dobromil Dobrotivý, ale lidi mně mezi sebou říkají dědek. Bydlím v Temné uličce. Znáte to tam?“ Bydlím tam již dlouho a líbí se mi tam. Je tam úžasný klid. Nechcete zajít na návštěvu?“

Na návštěvu. On mě zve na návštěvu. Ne nikdy, myslím si. Jde z vás pane strach, k vám na návštěvu raději ne. Jenže nevím proč, nahlas jsem najednou řekl.

„Ano rád. A kdy mám přijít?“

Třeba zítra až se setmí. Pamatujete, Temná ulice číslo 13.“

„Dobře, tak já přijdu.“

„Budu vás očekávat. A teď mě omluvte, musím už jít.“

Nato se zvedl a zvolna se vzdaloval. Díval jsem mu na záda, ale sotva ušel nějakých dvacet kroků zmizel jak dým. Ano, je to čaroděj. Nemůže to být nikdo jiný. A k takovému člověku mám jít domů? Nikdy! Ještě mě promění v myš nebo v hada.

Že jsem celou noc nemohl usnout, to vám snad ani nemusím říkat. Ráno jsem byl celý zpocený a roztřesený. Ne určitě k němu nepůjdu. Celý den jsem na něj myslel. Ještě v šest navečer jsem byl rozhodnutý tam nejít, v sedm jsem o svém rozhodnutí trochu zapochyboval a po osmé hodině jsem se vypravil na procházku. V devět jsem stál u mohutných dveří a držel v ruce železný kruh, který držel lev v hubě. Trochu jsem ještě váhal, ale pak jsem přece jen udeřil do dveří. Chvíli bylo ticho a potom se dveře pomalu se skřípotem otevřely. Nikdo tam nebyl. Dveře se otevřely sami. Už mě to ani tolik nepřekvapilo. Vydal jsem se po točitých schodech do patra. Na chodbě a na schodišti byly svícny s hořícími svíčkami. Zůstal jsem stát před zavřenými dveřmi do pokoje. Po chvíli jsem vzal roztřesenou rukou za kliku a vešel. V tmavé místnosti hořel krb a několik svíček. Na stole svítila petrolejová lampa. Stařec seděl v houpacím křesle a kocoura měl na klíně.

„Tak vás vítám. Jsem rád, že jste přišel.“

„Ano, ale abych se přiznal ….“

Větu dokončil za mě: „ Já vím, bál jste se a nejdříve se vám nechtělo. Nakonec, ale zvítězila vaše zvědavost, že.“

„Ano, jak to víte?“

„Je jen málo věcí, které nevím. Ale nechme toho. Víte, že již více než sto let

u mě nikdo nebyl na návštěvě. Proto jsem rád, že jste přišel. A bát se mě nemusíte. Ano jsem čaroděj, jak jste již určitě poznal, ale hada ani myš z vás neudělám. I když bych mohl, kdybych chtěl. Ale nemám k tomu důvod. A různý havětě tady mám dost.“

To měl pravdu. Všude byly různá akvária a klece a klece a v nich myši, krysy, žáby, brouci, hadi a ptáci. Prohlížel jsem si je a v duchu si říkal, na co je asi má. Čaroděj snad četl mé myšlenky a odpověděl mi.

„To jsou všechno lumpové a padouchové tohoto městečka.“

„Prosím? Nerozumím vám.“

„Tak se podívejte.“ Na ta slova vzal do ruky jednoho hada a položil ho na zem. Mávl nad ním kouzelnou hůlkou a něco tiše zadrmolil. Z hada se trochu zakouřilo, zahalila ho jakási mlha a najednou v místnosti stál chlap. Mladý a urostlý, docela fešák.

„Tak to je Soukup. No pověz Soukupe tady pánovi, kdo jsi.“

„Jsem Václav Soukup, úředník.“

„Jen mluv,“ vybízel ho čaroděj. „Že jsi byl mizerný úředník, to nás nezajímavá. Jen řekni v čem jsi hlavně vynikal.“

„Hodně jsem pil.“

„Pil? Ale né Soukupe. Ty jsi chlastal. Příšerně jsi chlastal a potom jsi se pral. Nebyl téměř den, abys nebyl opilý. Dělal jsi jen ostudu a škody. No, to by nám stačilo.“ Řekl čaroděj a ubohého Soukupa proměnil hůlkou zase v hada. Pak ho vhodil do akvária a vytáhl žábu. Zamával na ní hůlkou a ze žáby se stal tlustý chlápek středního věku.

„Tak se nám představ.“

„Jmenuji se Valentýn Vodička a byl jsem politikem. Bral jsem úplatky, lidem jsem jen škodil a staral jsem se jen o svoje blaho. Neváhal jsem udávat své odpůrce a vymýšlel jsem si různé lži a pomluvy.“

„No vidíš Vodičko. Pamatuješ si to dobře. Takže chápeš, že jsem tě musel začarovat. Tady nikomu neuškodíš.“ A udělal z něj zase žábu.

Já jsem jenom žasl. Tak tohle jsou ti ztracení lumpové z městečka.No to je úžasné.

„Ale pane čaroději, proč to děláte?“

„No proč? Když je nepotrestám já, tak je nepotrestá nikdo. Dál by si spokojeně žili a dál by škodili slušným lidem. No a když už mám tu čarovnou moc, tak přece nebudu strašit malý děti. Raději dělám něco užitečného. Prostě likviduji lumpy. Dělám tu už skoro 800 let.“

„A tohle jsou všichni lumpové z městečka za 800 let?“

„Ale kdež. Těch by bylo víc. U mě jsou jen dokud prostě neumřou. Pak je předám tam, kam patří.“

„A kam patří?“

„Kam by patřili. Do pekla přece. Když tady na tom světě umřou, tak je předám peklu. Tam budou muset sloužit čertům podle výše provinění sto až tisíc let.“

„Ale snad mi nechcete namluvit, že existují čerti. Ti jsou pouze v pohádkách.“

Stařec se zasmál: „A já jsem snad taky pouze v pohádce? No tak vidíte. Když můžu být skutečný já, proč by nemohli být čerti. Ostatně za chvíli to uvidíte na vlastní oči. Starej zloděj Jetelíček to má za sebou. Podívejte se na něj.“

Ukázal mi krabici, ve které ležel bez hnutí veliký brouk. Čaroděj ho položil na židli a mávl nad ním svou kouzelnou hůlkou. Najednou na řidli seděl starý muž značně zanedbaného zevnějšku. Koukal se vyděšeně kolem, jakoby nechápal o co jde.

„Tak Jetelíčku, máte to za sebou. Svůj pozemský život jste dožil a nyní se připravte na cestu.“

Jetelíček se celý chvěl. Byl úplně bílý a já jsem měl pocit, že bych skrz něj mohl prostrčit ruku. Jakoby byl z nějaké pěny nebo co. Začal rozechvělým hlasem prosit.

„Milost, dejte mně milost pane. Udělejte ze mě zase toho brouka. Jen mě nedávejte do pekla.“

Čaroděj však byl nemilosrdný.

„Jen nepros. Vždyť tys okradl i vlastní rodiče.A těch bytů cos vykrad. Víš kolik jich bylo? Já to mám spočítané. Bylo jich padesát dva. A policie dokonce kvůli tobě zavřela nevinného. Ne, ne, Jetelíček, vy pěkně pošupajdíte do pekla, a to hned.Oni tam už o vás vědí a těší se. Za chvilku si pro tebe přijdou.“

V tom se zakouřilo z krbu a kde se vzal, tu se vzal stál v místnosti čert. Opravdový, chlupatý, s velkými rohy a kopytem. A hned se hnal po Jetelíčkovi.

„Tak pojď ty vzorňáčku. Už se na tebe těšíme. Nezdržuj, šup, šup. Já nemám jen tebe. A když už jsem tady pane čaroději, nedáte mi už i toho Počepického?“

„Ale toho mi tu ještě nech. Ten ještě chvíli vydrží.“

„Nemejlej se pane čaroděj? Ten už mele z posledního. Já, že bych je vzal najednou.“

„Ale ne, vem si Jetelíčka a zmiz. Už jsi mi tu nadělal dost smradu.“

Čert strčil Jetelíčka do krbu a skočil tam za ním. Opět se zakouřilo, vyšlehl velký plamen a oba byli pryč. Stál jsem jako omámen. Nevěřil jsem vlastním očím. Bylo toho na mne najednou nějak moc. Čaroděj si toho všiml a tak řekl:

„Jste trochu překvapen, že. Ale nic si z toho nedělejte. To si zvyknete. Musím teď trochu vyvětrat. Ten rohatej vždycky strašně zasmrdí.“

Stále jsem nevěděl, co si o tom má myslet. Ale začínal jsem pomalu chápat. Když v městečku začal někdo lidem škodit, čaroděj ho začaroval do brouka nebo hada a dal ho do akvária. Tam ten padouch žil tak dlouho, jak dlouho by žil v normální lidské podobě. No a když prostě umřel, tak si pro něj přišli čerti a odnesli ho do pekla. Páni, to jsou věci.

„No tohle mi nebude nikdo věřit.“

Čaroděj se jen zasmál: „To ani nikde nezkoušejte říkat. Za prvé by vám to stejně nikdo nevěřil a za druhé by vás měli za blázna. Ještě by vás šoupli do blázince.“

„Ale proč jste mi to vlastně všechno pane čaroděj prozradil?“

„No proč, jak bych vám to jen řekl. Vy jste se mi tak nějak zamlouval. Věděl jsem, že nejste žádný lump a že máte vyvinutý smysl pro spravedlnost. No zkrátka, abych to nenatahoval, chci vám nabídnout, jestli byste tuhle živnost nepřevzal po mně. Já už stejně pár let přesluhuju a docela rád bych šel do penze.“

Řeknu-li, že jsem byl v šoku, tak to zdaleka nevystihuje stav, v jakém jsem se nacházel. Trochu se mně i třásl hlas.

„Ale já přece neumím čarovat.“

„To nic není. To vás naučím raz dva. Dám vám něco vypít, a převedu na vás čarodějnou moc ze sebe, něco si nastudujete a bude to. Nebojte se, to zvládnete. Já se pak odstěhuju a vám nechám tenhle barák. Je pěkný, pevný. Bude se vám tady dobře bydlet. Nic vám nebude chybět. Jo a budete žít tisíc let.“

Což o to, barák bych bral, čarovnou moc taky, ale nevím, nevím. Má z toho docela strach. Čaroděj však opět mé myšlenky přečetl.

„Jen se ničeho nebojte. Vždyť i já jsem k tomu kdysi přišel tak, jak vy teď.

A víte co, pustíme se do toho hned. Proč to odkládat.“

Ani jsem nestačil odporovat a začal můj přerod v čaroděje.

Dobromil Dobrotivý mi začal předávat své rozumy a přitom stále něco vařil, míchal, ochutnával a občas u toho cosi tajemného šeptal.

Najednou se zničehonic zakouřilo z krbu a stál tu opět čert. Byl to ten samý, jako před chvílí.

Čaroděj se na něj osopil: „Co tady děláš ty satanáši. Před chvíli jsme vyvětrali a ty už tady tase smrdíš.“

Čert na to: „Ale za to můžete sám. Já jsem si chtěl vzít Počepického a vy jste mi ho nedal. No a podívejte se na něj. Už patří peklu.“

Čaroděj koukl do klece, já jsem mu díval přes rameno také, a tam ležela mrtvá krysa. Čaroděj byl z toho trochu rozladěný: „No jo, nedával jsem dost pozor. Už je opravdu nejvyšší čas, abych šel na odpočinek. Tak pojď ty lumpe.“ A vyndal krysu z klece. Položil ji na zem, zamával nad ní kouzelnou hůlkou a z krysy byl mladý muž, elegantně oblečený, měl dokonce i klobouček a hůlku. Byl však velmi vyděšený a hned začal prosit.

„Ne, pane Dobrotivý, nedělejte to prosím. Nedávejte mě peklu. Já vám tady budu sloužit. A budu sekat dobrotu. Přísáhám.“

Čaroděj byl však neoblomný: „Mlč. Jak mě můžeš sloužit, když jsi už mrtvý. Už dávno za svého života jsi propadl peklu. No jen pěkně pověz tady mladýmu (to jako mě) jak jsi žil svůj pozemský život, než jsem tě proměnil v krysu a dal do klece. No tak mluv, ať tady ten čert dlouho nesmrdí. Ale pravdu!“

Počepický se celý klepal a mluvil potichu: „Ano pravdu. Byl jsem lump. Sváděl jsme mladá děvčata, sliboval jsem jim hory doly a přitom jsem je okrádal. Stále jsem si od nich půjčoval peníze a nikdy jsem je nevracel.“

Čaroději to však nestačilo: „Jen dál, to ještě není všechno. Proč ti tak ochotně ty holky půjčovaly?“

„Protože jsem ji sliboval manželství.“

„Správně. Ale teď řekni to nejdůležitější. Kdybys udělal jen tohle, tak bych tě potrestal jinak. Třeba bych zařídil, abys koktal, kulhal a šilhal. Ale tys dělal horší věci. Tak se pochlub.“

„Ano já jsem dělal horší věci. Já jsem s některými ženami měl i dítě.“

Čaroděj se pousmál: „Kolik?“

„Pět.“

„Kolik?!“

„Šest. Ne vlastně sedm. Ano už si vzpomínám, sedm dětí jsem měl a vůbec jsem se o ně nestaral a nehlásil jsem se k nim.“

Teď už dal o sobě vědět čert: „ Tak dost řečí, já nemá čas. Peklo není holubník. Jdeme!“

Čaroděj ho však ještě chvíli zdržel: „Počkej čerte. Když už seš tady, tak tě seznámím tady s mým nástupcem. Já už jsem starý a jdu na odpočinek. Tak tohle je nový Dobromil Dobrotivý.“ A ukázal na mě.

Namítl jsem: „Ale já se jmenuji ….“

Čaroděj mě však nenechal domluvit: „Dobromil Dobrotivý. To je teď vaše pravé jméno.“

Čert se mírně uklonil a řekl: „Těší mě. Doufám, že spolu budem dobře spolupracovat. Já se jmenuji Smraďoch a do mého revíru patří právě Dobrov. Budeme se tedy vídat častěji. Ale teď mě omluvte, musím už jít.“ Na ta slova popadl Počepického a skočil s ním do krbu. A zbyl po nich jen smrad.

Čaroděj šel honem vyvětrat a přitom povídal: „Tenhle čert dělá svému jménu skutečně čest. Ale jinak není špatný. Když si zvykneš na ten smrad – já ti budu teď když jsi ten můj nástupce tykat jó – tak si s ním můžeš i karty zahrát. Ale pozor, švindluje. Radím ti nechávaj ho vyhrát, on bude mít radost. A vůbec, s peklem udržuj dobré vztahy. Ono je to vždycky nepříjemné, když si jeden rozzlobí peklo. Ale zase na druhou stranu, musí tam dole vědět, že tady na zemi jsi pánem ty. Jo a ještě jedna důležitá rady. Ne abys nějakého lumpa litoval. Neboj se, to poznáš lehce, kdo je takový lotr, že si nezaslouží nic lepšího než peklo a koho stačí potrestat jen mírněji a nechat ho na zemi. To víš, seš novej, tak to na tebe budou zkoušet. Víš co, pojď si to vyzkoušet. Tady máš mou kouzelnou hůlku, vem táhle tu ropuchu a vrať ji její lidskou podobu. Pak ji zase proměň zpátky. Já si zatím odskočím.“

Dal mi do ruky hůlku a odešel. Já jsem vzal do ruky opatrně velkou ropuchu, položil ji na zem a mávl nad ní kouzelnou hůlkou. A z ropuchy byla najednou překrásná dívka. Stála tu bosá, v letních šatech, měla dlouhé rozpuštěné černé vlasy a oči jako pomněnka. Byl jsem celý nesvůj. Po chvíli jsem ze zeptal: „Co jsi udělala?

„Ach nic, vůbec nic. Jsem chudá dívka a zlý čaroděj mě zaklel v žábu.“

Sotva to dořekla, černý čarodějův kocour skočil na stůl před ní a zle zamňoukal.“

Poznal jsem, že tady není něco v pořádku: „Nevěřím ti. Řekni pravdu.“

„Ale vždyť říkám pravdu mladý pane. Pomozte mi odsud, prosím.“

Kocour vycenil zuby a vytasil drápy. A já jsem nabyl jistoty, že ta dívky mi lže.

Zvýšil jsem tedy hlas: „Lžeš! A jestli mně teď neřekneš pravdu, místo do akvária tě dám do pytle!“

„Ne do pytle ne. Ano přiznávám se, vdala jsem se z vypočítavosti za mlynáře a potom jsem ho otrávila, abych celý mlýn zdědila.“

V tom se vrátil starý čaroděj: „Tak co, zkoušela to na tebe, co. Chudák mlynář, on ji měl opravdu rád. A ona mu týden po veselce nasypala jed do polívky. Honem z ní udělej zpátky žábu nebo ji jednu vrazím.“

Udělal jsem tedy z dívky zase ropuchu a dal ji zpátky do akvária.

Čaroděj přistoupil k plotně, čuchl k hrnci, pak tam něco přisypal, ochutnal a řekl: „Jo, už to je. Tak na mladej, tohle vypij.“

Nalil nějaký odvar do hrníčku a podal mi to. Bylo to trochu hořké, ale celkem dobré. No pak jsem ještě musel spolykat nějaké bobule, vyslechnout si spoustu cenných rad a ….. no zkrátím to. Bydlel jsem u čaroděje asi měsíc. Celou tu dobu mě zaučoval a předával svou moc. Pak jednoho dne řekl: Tak mladý příteli. Nadešel můj i tvůj čas. Já odcházím a ty se ujmeš mého úřadu. Měj se tu pěkně a …. Ale co bych ještě dodával. Všechno potřebné už víš. Tak sbohem.“ A byl pryč. Víc jsem ho nikdy neviděl. Tak jsem se stal Dobromilem Dobrotivým z Dobrova.

Vyšel jsem ti na procházku a přemýšlel, jak vlastně poznám lumpa. Tu jsem najednou na obloze úplně jasně viděl obraz. Vlastně jakýsi film. V tom filmu jsme viděl, jak jeden zuřivec mlátí řemenem malé dítě jen proto, že si pobryndalo tričko. V tu chvíli jsem si pomyslel, kdyby sis ty surovče tak zlomil ruku. A sotva jsem to domyslel, tak ten chlap vši silou udeřil, ale praštil se přitom o roh stolu. Úplně krásně jsem slyšel jak praskla kost. Zavil bolestí a na dítě v tu chvíli zapomněl. No to máš za to. A jestli se nezlepšíš, tak z tebe udělám myš. Tak ono to tedy funguje.

A tak jsem začal úřadovat. Věřte je to těžká, ale pěkná práce. Budu ji dělat poctivě a svědomitě. A jednou ji také někomu předám. Třeba někomu z vás. Ale to bude až za 800 let, až půjdu do penze. Tak se mějte pěkně a pozor, já všechny vaše hříchy vidím.