Dobromil Dobrotivý z Dobrova

V jednom městě, ani velkém, ani malém, jmenovalo se Dobrov, vám bylo něco velmi zvláštního. Od nepaměti se tam ztráceli lidi. Ale ještě zajímavější bylo to, že se nikdy neztratil nikdo slušný a spořádaný, ale vždy to byli různí lumpové a lotři. Proto také v tom městě panoval nezvyklý klid a mír. Kdykoliv někde bylo někomu ublíženo, něco poškozeno nebo ukradeno, zmizel nějaký člověk. Vždy to byl ten lump, který onu škodu způsobil. Ostatně proto se město jmenovalo Dobrov. Jeho původní název byl totiž Zlov. Ale když tady vládla ta jakási vyšší a neviditelná spravedlnost, lidi si své město přejmenovali. Policie nikdy nic nezjistila, tak se tím nakonec přestala zabývat. Pro lidi to byla veliká záhada, která trvala už stovky let. Mnoho dobrodruhů se ji pokoušelo rozluštit, ale nikomu se to nepodařilo. No a já jsem se řízením osudu do toho městečka jednou na nějaký čas dostal. A nyní vám o svém pobytu něco povím.

V tom městečku vám byla jedna ulice. No tedy, ono tam těch ulic bylo pochopitelně více, ale teď chci říci něco zrovna o této ulici. Jmenovala se Temná. Ona byla skutečně taková temná a ponurá. Byla úzká, celá dlážděná, domy v ní byly staré a ještě starší, povětšinou zašlé a oprýskané. Auta tam nejezdila a lidí tam také moc nechodilo. Žili tam většinou jen staří lidé a nebyl tam ani jeden obchod, ani hospoda, ba dokonce ani trafika. Uprostřed té ulice byl jeden barák obzvlášť zašlý a oprýskaný. Měl ale krásné kované mříže na oknech a krásné dubové dveře s velikou mosaznou klikou.

A místo zvonku měl velkou kovovou hlavu lva. Ten držel v hubě kruh a tím kruhem se tlouklo do dveří. Moc lidí tam ale netlouklo, protože v tom domě žil jeden moc podivný člověk. Všichni se ho tak trochu báli. Byl už starý, ale co bylo zajímavé, tak jako starého si ho pamatuje i moje babička. Dědečkové a babičky vzpomínají, že když byli malé děti, tak ten člověk byl starý a vypadal stejně jako dnes. Měl dlouhé šedivé vlasy a dlouhé šedivé fousy, nosil dlouhý černý kabát a vysoký černý klobouk. Chodil tak stále, ať bylo počasí jakékoliv. Většinou měl v ruce dlouhou pokřivenou hůl a vždycky se za ním plížil velký černý kocour. Vycházel z domu jen málo a většinou až k večeru. Někdy prý chodil venku i celou noc. Procházel se podle řeky, kolem kostela, zámku či náměstí. Nikdy se s nikým nebavil a nikdy ho nikdo neviděl nakupovat. Jen občas sedával parku na lavičce pod starým mohutným bukem a četl si něco ve staré knížce. Nebo jen tak seděl, koukal a hladil kocoura. No a tam jsem se s ním seznámil já.

Bylo to před lety koncem léta a již trochu k večeru. Šel jsem parkem a byl jsem dost unaven. Sedl jsem si tedy na lavičku pod oním bukem a vychutnával jsem ti to ticho a klid. Ani jsem nepostřehl, že se ke mně někdo blíží. Najednou stál přede mnou stařec v dlouhém černém plášti, ve vysokém černém klobouku, měl dlouhé bílé vlasy a stejně tak fousy a v ruce držel křivou hůl. Měl drobná očka a těmi si mne prohlížel tak, že mi naskočila husí kůže. Vypadal velmi podivně a šel z něho strach.. Koukal jsem na něj jako na zjevení. No proč to nepřiznat, bál jsem se. Navíc se znenadání vedle mě usadil velký černý kocour. Trochu jsem se vzpamatoval a zeptal se.

„Přejete si něco?“

Chvíli ještě mlčel a pak jakýmsi tichým tajemným hlasem řekl.

„Nic. Jen si chci sednout.“ Načež se usadil mezi mě a kocoura. Pak dodal.
“Je to totiž moje lavička.“

„Aha promiňte, nevěděl jsem. Mám odejít?“

„Není třeba. Seďte. Už jsem si dlouho s nikým nepovídal.“

Zeptal jsem se: „Chodíte se často?“

„Téměř denně. Od té doby, co jsem zasadil semínko tohoto buku. Chodíval jsem ho zalévat a hlídat. A teď sem chodím odpočívat.“

„Ale počkejte, to přece není možné. Tomu stromu je jistě sto let.“

Stařec se zasmál: „Ale kdeže. Již více než sedm set.“

„Pane, vy si děláte legraci. Tak dlouho nikdo nežije.“

Neřekl mi na to nic. Chvíli mlčel a pak se najednou zeptal. „Dáte si se mnou trochu lipového čaje?“

S sebou si určitě nic nepřinesl, tak jsem se zeptal. „Ano, ale kam na něj chcete jít?“

„Nikam. Pozor, ať ho nevylijete, máte ho vedle sebe.“

Skutečně, vedle mě na lavičce stál hrníček a kouřícím lipovým čajem. Seděl jsem jako opařený. Co je to za člověka? Je starý jak ten buk a přičaroval čaj.

V hlavě se mi honily roztodivné myšlenky, ze kterých mě vyrušil až jeho hlas.

„Vypijte si ho. Lipový čaj ne nejlepší teplý.“

„Ano, ano …. Děkuji ….. Pane, kdo vy vlastně jste?“

„Jmenuji se Dobromil Dobrotivý, ale lidi mně mezi sebou říkají dědek. Bydlím v Temné uličce. Znáte to tam?“ Bydlím tam již dlouho a líbí se mi tam. Je tam úžasný klid. Nechcete zajít na návštěvu?“

Na návštěvu. On mě zve na návštěvu. Ne nikdy, myslím si. Jde z vás pane strach, k vám na návštěvu raději ne. Jenže nevím proč, nahlas jsem najednou řekl.

„Ano rád. A kdy mám přijít?“

Třeba zítra až se setmí. Pamatujete, Temná ulice číslo 13.“

„Dobře, tak já přijdu.“

„Budu vás očekávat. A teď mě omluvte, musím už jít.“

Nato se zvedl a zvolna se vzdaloval. Díval jsem mu na záda, ale sotva ušel nějakých dvacet kroků zmizel jak dým. Ano, je to čaroděj. Nemůže to být nikdo jiný. A k takovému člověku mám jít domů? Nikdy! Ještě mě promění v myš nebo v hada.

Že jsem celou noc nemohl usnout, to vám snad ani nemusím říkat. Ráno jsem byl celý zpocený a roztřesený. Ne určitě k němu nepůjdu. Celý den jsem na něj myslel. Ještě v šest navečer jsem byl rozhodnutý tam nejít, v sedm jsem o svém rozhodnutí trochu zapochyboval a po osmé hodině jsem se vypravil na procházku. V devět jsem stál u mohutných dveří a držel v ruce železný kruh, který držel lev v hubě. Trochu jsem ještě váhal, ale pak jsem přece jen udeřil do dveří. Chvíli bylo ticho a potom se dveře pomalu se skřípotem otevřely. Nikdo tam nebyl. Dveře se otevřely sami. Už mě to ani tolik nepřekvapilo. Vydal jsem se po točitých schodech do patra. Na chodbě a na schodišti byly svícny s hořícími svíčkami. Zůstal jsem stát před zavřenými dveřmi do pokoje. Po chvíli jsem vzal roztřesenou rukou za kliku a vešel. V tmavé místnosti hořel krb a několik svíček. Na stole svítila petrolejová lampa. Stařec seděl v houpacím křesle a kocoura měl na klíně.

„Tak vás vítám. Jsem rád, že jste přišel.“

„Ano, ale abych se přiznal ….“

Větu dokončil za mě: „ Já vím, bál jste se a nejdříve se vám nechtělo. Nakonec, ale zvítězila vaše zvědavost, že.“

„Ano, jak to víte?“

„Je jen málo věcí, které nevím. Ale nechme toho. Víte, že již více než sto let

u mě nikdo nebyl na návštěvě. Proto jsem rád, že jste přišel. A bát se mě nemusíte. Ano jsem čaroděj, jak jste již určitě poznal, ale hada ani myš z vás neudělám. I když bych mohl, kdybych chtěl. Ale nemám k tomu důvod. A různý havětě tady mám dost.“

To měl pravdu. Všude byly různá akvária a klece a klece a v nich myši, krysy, žáby, brouci, hadi a ptáci. Prohlížel jsem si je a v duchu si říkal, na co je asi má. Čaroděj snad četl mé myšlenky a odpověděl mi.

„To jsou všechno lumpové a padouchové tohoto městečka.“

„Prosím? Nerozumím vám.“

„Tak se podívejte.“ Na ta slova vzal do ruky jednoho hada a položil ho na zem. Mávl nad ním kouzelnou hůlkou a něco tiše zadrmolil. Z hada se trochu zakouřilo, zahalila ho jakási mlha a najednou v místnosti stál chlap. Mladý a urostlý, docela fešák.

„Tak to je Soukup. No pověz Soukupe tady pánovi, kdo jsi.“

„Jsem Václav Soukup, úředník.“

„Jen mluv,“ vybízel ho čaroděj. „Že jsi byl mizerný úředník, to nás nezajímavá. Jen řekni v čem jsi hlavně vynikal.“

„Hodně jsem pil.“

„Pil? Ale né Soukupe. Ty jsi chlastal. Příšerně jsi chlastal a potom jsi se pral. Nebyl téměř den, abys nebyl opilý. Dělal jsi jen ostudu a škody. No, to by nám stačilo.“ Řekl čaroděj a ubohého Soukupa proměnil hůlkou zase v hada. Pak ho vhodil do akvária a vytáhl žábu. Zamával na ní hůlkou a ze žáby se stal tlustý chlápek středního věku.

„Tak se nám představ.“

„Jmenuji se Valentýn Vodička a byl jsem politikem. Bral jsem úplatky, lidem jsem jen škodil a staral jsem se jen o svoje blaho. Neváhal jsem udávat své odpůrce a vymýšlel jsem si různé lži a pomluvy.“

„No vidíš Vodičko. Pamatuješ si to dobře. Takže chápeš, že jsem tě musel začarovat. Tady nikomu neuškodíš.“ A udělal z něj zase žábu.

Já jsem jenom žasl. Tak tohle jsou ti ztracení lumpové z městečka.No to je úžasné.

„Ale pane čaroději, proč to děláte?“

„No proč? Když je nepotrestám já, tak je nepotrestá nikdo. Dál by si spokojeně žili a dál by škodili slušným lidem. No a když už mám tu čarovnou moc, tak přece nebudu strašit malý děti. Raději dělám něco užitečného. Prostě likviduji lumpy. Dělám tu už skoro 800 let.“

„A tohle jsou všichni lumpové z městečka za 800 let?“

„Ale kdež. Těch by bylo víc. U mě jsou jen dokud prostě neumřou. Pak je předám tam, kam patří.“

„A kam patří?“

„Kam by patřili. Do pekla přece. Když tady na tom světě umřou, tak je předám peklu. Tam budou muset sloužit čertům podle výše provinění sto až tisíc let.“

„Ale snad mi nechcete namluvit, že existují čerti. Ti jsou pouze v pohádkách.“

Stařec se zasmál: „A já jsem snad taky pouze v pohádce? No tak vidíte. Když můžu být skutečný já, proč by nemohli být čerti. Ostatně za chvíli to uvidíte na vlastní oči. Starej zloděj Jetelíček to má za sebou. Podívejte se na něj.“

Ukázal mi krabici, ve které ležel bez hnutí veliký brouk. Čaroděj ho položil na židli a mávl nad ním svou kouzelnou hůlkou. Najednou na řidli seděl starý muž značně zanedbaného zevnějšku. Koukal se vyděšeně kolem, jakoby nechápal o co jde.

„Tak Jetelíčku, máte to za sebou. Svůj pozemský život jste dožil a nyní se připravte na cestu.“

Jetelíček se celý chvěl. Byl úplně bílý a já jsem měl pocit, že bych skrz něj mohl prostrčit ruku. Jakoby byl z nějaké pěny nebo co. Začal rozechvělým hlasem prosit.

„Milost, dejte mně milost pane. Udělejte ze mě zase toho brouka. Jen mě nedávejte do pekla.“

Čaroděj však byl nemilosrdný.

„Jen nepros. Vždyť tys okradl i vlastní rodiče.A těch bytů cos vykrad. Víš kolik jich bylo? Já to mám spočítané. Bylo jich padesát dva. A policie dokonce kvůli tobě zavřela nevinného. Ne, ne, Jetelíček, vy pěkně pošupajdíte do pekla, a to hned.Oni tam už o vás vědí a těší se. Za chvilku si pro tebe přijdou.“

V tom se zakouřilo z krbu a kde se vzal, tu se vzal stál v místnosti čert. Opravdový, chlupatý, s velkými rohy a kopytem. A hned se hnal po Jetelíčkovi.

„Tak pojď ty vzorňáčku. Už se na tebe těšíme. Nezdržuj, šup, šup. Já nemám jen tebe. A když už jsem tady pane čaroději, nedáte mi už i toho Počepického?“

„Ale toho mi tu ještě nech. Ten ještě chvíli vydrží.“

„Nemejlej se pane čaroděj? Ten už mele z posledního. Já, že bych je vzal najednou.“

„Ale ne, vem si Jetelíčka a zmiz. Už jsi mi tu nadělal dost smradu.“

Čert strčil Jetelíčka do krbu a skočil tam za ním. Opět se zakouřilo, vyšlehl velký plamen a oba byli pryč. Stál jsem jako omámen. Nevěřil jsem vlastním očím. Bylo toho na mne najednou nějak moc. Čaroděj si toho všiml a tak řekl:

„Jste trochu překvapen, že. Ale nic si z toho nedělejte. To si zvyknete. Musím teď trochu vyvětrat. Ten rohatej vždycky strašně zasmrdí.“

Stále jsem nevěděl, co si o tom má myslet. Ale začínal jsem pomalu chápat. Když v městečku začal někdo lidem škodit, čaroděj ho začaroval do brouka nebo hada a dal ho do akvária. Tam ten padouch žil tak dlouho, jak dlouho by žil v normální lidské podobě. No a když prostě umřel, tak si pro něj přišli čerti a odnesli ho do pekla. Páni, to jsou věci.

„No tohle mi nebude nikdo věřit.“

Čaroděj se jen zasmál: „To ani nikde nezkoušejte říkat. Za prvé by vám to stejně nikdo nevěřil a za druhé by vás měli za blázna. Ještě by vás šoupli do blázince.“

„Ale proč jste mi to vlastně všechno pane čaroděj prozradil?“

„No proč, jak bych vám to jen řekl. Vy jste se mi tak nějak zamlouval. Věděl jsem, že nejste žádný lump a že máte vyvinutý smysl pro spravedlnost. No zkrátka, abych to nenatahoval, chci vám nabídnout, jestli byste tuhle živnost nepřevzal po mně. Já už stejně pár let přesluhuju a docela rád bych šel do penze.“

Řeknu-li, že jsem byl v šoku, tak to zdaleka nevystihuje stav, v jakém jsem se nacházel. Trochu se mně i třásl hlas.

„Ale já přece neumím čarovat.“

„To nic není. To vás naučím raz dva. Dám vám něco vypít, a převedu na vás čarodějnou moc ze sebe, něco si nastudujete a bude to. Nebojte se, to zvládnete. Já se pak odstěhuju a vám nechám tenhle barák. Je pěkný, pevný. Bude se vám tady dobře bydlet. Nic vám nebude chybět. Jo a budete žít tisíc let.“

Což o to, barák bych bral, čarovnou moc taky, ale nevím, nevím. Má z toho docela strach. Čaroděj však opět mé myšlenky přečetl.

„Jen se ničeho nebojte. Vždyť i já jsem k tomu kdysi přišel tak, jak vy teď.

A víte co, pustíme se do toho hned. Proč to odkládat.“

Ani jsem nestačil odporovat a začal můj přerod v čaroděje.

Dobromil Dobrotivý mi začal předávat své rozumy a přitom stále něco vařil, míchal, ochutnával a občas u toho cosi tajemného šeptal.

Najednou se zničehonic zakouřilo z krbu a stál tu opět čert. Byl to ten samý, jako před chvílí.

Čaroděj se na něj osopil: „Co tady děláš ty satanáši. Před chvíli jsme vyvětrali a ty už tady tase smrdíš.“

Čert na to: „Ale za to můžete sám. Já jsem si chtěl vzít Počepického a vy jste mi ho nedal. No a podívejte se na něj. Už patří peklu.“

Čaroděj koukl do klece, já jsem mu díval přes rameno také, a tam ležela mrtvá krysa. Čaroděj byl z toho trochu rozladěný: „No jo, nedával jsem dost pozor. Už je opravdu nejvyšší čas, abych šel na odpočinek. Tak pojď ty lumpe.“ A vyndal krysu z klece. Položil ji na zem, zamával nad ní kouzelnou hůlkou a z krysy byl mladý muž, elegantně oblečený, měl dokonce i klobouček a hůlku. Byl však velmi vyděšený a hned začal prosit.

„Ne, pane Dobrotivý, nedělejte to prosím. Nedávejte mě peklu. Já vám tady budu sloužit. A budu sekat dobrotu. Přísáhám.“

Čaroděj byl však neoblomný: „Mlč. Jak mě můžeš sloužit, když jsi už mrtvý. Už dávno za svého života jsi propadl peklu. No jen pěkně pověz tady mladýmu (to jako mě) jak jsi žil svůj pozemský život, než jsem tě proměnil v krysu a dal do klece. No tak mluv, ať tady ten čert dlouho nesmrdí. Ale pravdu!“

Počepický se celý klepal a mluvil potichu: „Ano pravdu. Byl jsem lump. Sváděl jsme mladá děvčata, sliboval jsem jim hory doly a přitom jsem je okrádal. Stále jsem si od nich půjčoval peníze a nikdy jsem je nevracel.“

Čaroději to však nestačilo: „Jen dál, to ještě není všechno. Proč ti tak ochotně ty holky půjčovaly?“

„Protože jsem ji sliboval manželství.“

„Správně. Ale teď řekni to nejdůležitější. Kdybys udělal jen tohle, tak bych tě potrestal jinak. Třeba bych zařídil, abys koktal, kulhal a šilhal. Ale tys dělal horší věci. Tak se pochlub.“

„Ano já jsem dělal horší věci. Já jsem s některými ženami měl i dítě.“

Čaroděj se pousmál: „Kolik?“

„Pět.“

„Kolik?!“

„Šest. Ne vlastně sedm. Ano už si vzpomínám, sedm dětí jsem měl a vůbec jsem se o ně nestaral a nehlásil jsem se k nim.“

Teď už dal o sobě vědět čert: „ Tak dost řečí, já nemá čas. Peklo není holubník. Jdeme!“

Čaroděj ho však ještě chvíli zdržel: „Počkej čerte. Když už seš tady, tak tě seznámím tady s mým nástupcem. Já už jsem starý a jdu na odpočinek. Tak tohle je nový Dobromil Dobrotivý.“ A ukázal na mě.

Namítl jsem: „Ale já se jmenuji ….“

Čaroděj mě však nenechal domluvit: „Dobromil Dobrotivý. To je teď vaše pravé jméno.“

Čert se mírně uklonil a řekl: „Těší mě. Doufám, že spolu budem dobře spolupracovat. Já se jmenuji Smraďoch a do mého revíru patří právě Dobrov. Budeme se tedy vídat častěji. Ale teď mě omluvte, musím už jít.“ Na ta slova popadl Počepického a skočil s ním do krbu. A zbyl po nich jen smrad.

Čaroděj šel honem vyvětrat a přitom povídal: „Tenhle čert dělá svému jménu skutečně čest. Ale jinak není špatný. Když si zvykneš na ten smrad – já ti budu teď když jsi ten můj nástupce tykat jó – tak si s ním můžeš i karty zahrát. Ale pozor, švindluje. Radím ti nechávaj ho vyhrát, on bude mít radost. A vůbec, s peklem udržuj dobré vztahy. Ono je to vždycky nepříjemné, když si jeden rozzlobí peklo. Ale zase na druhou stranu, musí tam dole vědět, že tady na zemi jsi pánem ty. Jo a ještě jedna důležitá rady. Ne abys nějakého lumpa litoval. Neboj se, to poznáš lehce, kdo je takový lotr, že si nezaslouží nic lepšího než peklo a koho stačí potrestat jen mírněji a nechat ho na zemi. To víš, seš novej, tak to na tebe budou zkoušet. Víš co, pojď si to vyzkoušet. Tady máš mou kouzelnou hůlku, vem táhle tu ropuchu a vrať ji její lidskou podobu. Pak ji zase proměň zpátky. Já si zatím odskočím.“

Dal mi do ruky hůlku a odešel. Já jsem vzal do ruky opatrně velkou ropuchu, položil ji na zem a mávl nad ní kouzelnou hůlkou. A z ropuchy byla najednou překrásná dívka. Stála tu bosá, v letních šatech, měla dlouhé rozpuštěné černé vlasy a oči jako pomněnka. Byl jsem celý nesvůj. Po chvíli jsem ze zeptal: „Co jsi udělala?

„Ach nic, vůbec nic. Jsem chudá dívka a zlý čaroděj mě zaklel v žábu.“

Sotva to dořekla, černý čarodějův kocour skočil na stůl před ní a zle zamňoukal.“

Poznal jsem, že tady není něco v pořádku: „Nevěřím ti. Řekni pravdu.“

„Ale vždyť říkám pravdu mladý pane. Pomozte mi odsud, prosím.“

Kocour vycenil zuby a vytasil drápy. A já jsem nabyl jistoty, že ta dívky mi lže.

Zvýšil jsem tedy hlas: „Lžeš! A jestli mně teď neřekneš pravdu, místo do akvária tě dám do pytle!“

„Ne do pytle ne. Ano přiznávám se, vdala jsem se z vypočítavosti za mlynáře a potom jsem ho otrávila, abych celý mlýn zdědila.“

V tom se vrátil starý čaroděj: „Tak co, zkoušela to na tebe, co. Chudák mlynář, on ji měl opravdu rád. A ona mu týden po veselce nasypala jed do polívky. Honem z ní udělej zpátky žábu nebo ji jednu vrazím.“

Udělal jsem tedy z dívky zase ropuchu a dal ji zpátky do akvária.

Čaroděj přistoupil k plotně, čuchl k hrnci, pak tam něco přisypal, ochutnal a řekl: „Jo, už to je. Tak na mladej, tohle vypij.“

Nalil nějaký odvar do hrníčku a podal mi to. Bylo to trochu hořké, ale celkem dobré. No pak jsem ještě musel spolykat nějaké bobule, vyslechnout si spoustu cenných rad a ….. no zkrátím to. Bydlel jsem u čaroděje asi měsíc. Celou tu dobu mě zaučoval a předával svou moc. Pak jednoho dne řekl: Tak mladý příteli. Nadešel můj i tvůj čas. Já odcházím a ty se ujmeš mého úřadu. Měj se tu pěkně a …. Ale co bych ještě dodával. Všechno potřebné už víš. Tak sbohem.“ A byl pryč. Víc jsem ho nikdy neviděl. Tak jsem se stal Dobromilem Dobrotivým z Dobrova.

Vyšel jsem ti na procházku a přemýšlel, jak vlastně poznám lumpa. Tu jsem najednou na obloze úplně jasně viděl obraz. Vlastně jakýsi film. V tom filmu jsme viděl, jak jeden zuřivec mlátí řemenem malé dítě jen proto, že si pobryndalo tričko. V tu chvíli jsem si pomyslel, kdyby sis ty surovče tak zlomil ruku. A sotva jsem to domyslel, tak ten chlap vši silou udeřil, ale praštil se přitom o roh stolu. Úplně krásně jsem slyšel jak praskla kost. Zavil bolestí a na dítě v tu chvíli zapomněl. No to máš za to. A jestli se nezlepšíš, tak z tebe udělám myš. Tak ono to tedy funguje.

A tak jsem začal úřadovat. Věřte je to těžká, ale pěkná práce. Budu ji dělat poctivě a svědomitě. A jednou ji také někomu předám. Třeba někomu z vás. Ale to bude až za 800 let, až půjdu do penze. Tak se mějte pěkně a pozor, já všechny vaše hříchy vidím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *