Matěj byl sirotek. Rodiče mu odešli k pánu Bohu, když mu bylo pět let.Chlapec zůstal sám, na celém světe neměl nikoho. Snad by i on odešel za svými rodiči, kdyby se ho neujal jeden takový poustevník. Žil sám v lese v jeskyni a živil se bůh ví čím. Ovšem nikdy nekradl, to ne, byl to náramně poctivý člověk. Pořád četl knihy, pořád něco psal, sbíral a sušil byliny a dělal z nich masti a lektvary, taky houby sbíral, ale ty vždycky snědl. Chodil po lese a povídal si se zvířaty, tvrdil, že jim rozumí. Měl je rád, a zvířata měla ráda jeho. Lidi ho měli za podivína, vyhýbali se mu, i když se o něm vědělo, že nikomu neublíží. Občas za ním ale někdo zašel. To když někoho sužovala zlá choroba, přišli si pro radu nebo nějaké byliny. Nikdy nikoho neodmítl. Říkalo se mu lesní muž, nebo taky jen Lesan, jeho jméno vlastně ani nikdo neznal. Matěj mu říkal otče Lesane a sám později to jméno označil za zkratku Lesního anděla. No a tento lesní muž se ujal malého Matěje a vzal ho k sobě do jeskyně. Tam se o něj dobře staral, nejen, že mu dával najíst, ale učil ho mnoha potřebným věcem. Naučil ho číst, psát a počítat, znát les a řeku, vyznat se v bylinách, naučil ho znát slunce a měsíc, vyznat se v počasí i v lidech. Matěj jich sice v životě zatím moc nepotkal, ale díky svému učiteli o nich věděl víc, než ten, který jich denně potkával regiment. Věděl, co je zlo a co dobro, komu věřit a komu ne. Bylo to zvláštní, ale ten poustevník snad ani nebyl obyčejný člověk. Kolik on toho věděl a znal. Avšak nejen takové obyčejné věci, on vám zřejmě opravdu rozuměl i těm zvířatům a ptákům. A dovedl číst myšlenky druhého. Matěj od něho postupně získával znalosti, které by mu nedala žádná škola. Dokonce i v latinských knihách se naučil číst. A taky si uměl ušít kalhoty a košili, ba i boty zvládl. Uměl dělat se dřevem i s kamenem a spoustu dalších potřebných věcí. Tak žil v jeskyni plných patnáct let.
Jednou takhle sedí na pařezu a chce cosi důležitého říci, ale neví, jak na to. Otec Lesan ho chvíli pozoruje a pak ho rovnou vybídne: „No tak ven s tím, Matěji.“
Matěje ani nepřekvapilo, že otec Lesan uhodl, že chce něco říci.
„No, jak bych to jenom to …“ z Matěje to lezlo, jak z chlupaté deky. „Víte, otče Lesane, mě je tady s vámi velice dobře a za všechno, co mám a znám vděčím jenom vám, ale …“
Otec Lesan větu dokončil za něho: „ale chceš do světa. No vždyť já vím. Počítal jsem s tím, že jednou odejdeš. Vím, že musíš. Naučil jsem tě toho dost a teď si musíš ty znalosti ověřit mezi lidmi. Neboj se, nehněvám se na tebe proto, naopak, schvaluji ti to. Jen jdi Matěji, vím, že ty se ve světě neztratíš. Jen nesmíš zapomenout být poctivý a spravedlivý, pomáhat potřebným a nikdy neustupovat před zlem. Ale to ty dávno víš. V jeskyni máš sbalený ruksak, dal jsem ti tam vše potřebné. Přeji ti hodně štěstí.“
Matěj znal otce Lesana dlouho, ale přesto byl v úžasu. „Tak vy jste mi už sbalil? Vy jste věděl, že půjdu dnes?“
„Ba že věděl, Matěji. Tak už jdi, loučení je vždy smutné a nemá se protahovat.“
A tak Matěj za všechno poděkoval, hodil ruksak na záda a šel. Šel tak dlouho, dokud ho nezačaly bolet nohy. Sedl si u potoka a bosé nohy si chladil ve vodě. Snědl skromnou svačinu a byl by snad usnul, kdyby ho něco nezalechtalo na ruce. Byla to liška.
„Ale copak lištičko, ty mě vyprovázíš do světa? Radši se vrať k otci Lesanovi, tam co já jdu, není svět pro lišky.“
„Jen mě vem s sebou Matěji. Uvidíš, že ti budu prospěšná.“
„I co, tak tedy pojď. Alespoň mně nebude smutno.“ Až teprve teď se Matěj ulekl, že si povídá s liškou. Dosud řeči zvířat nerozuměl, ale zdá se, že mu otec Lesan na cestu přibalil i tento dar. No, k zahození to není, pomyslel si, zvedl se a šel dál s liškou po boku.
Tak šli několik dní. Přespávali jen tak v lese anebo u někoho v chalupě. Tedy to jen Matěj, liška raději zůstala v lese a Matěje pak vždy spolehlivě našla. Matěj se za nocleh a trochu toho jídla vždy odvděčil nějakou prací. Asi sedmého dne se zastavili u široké řeky. Byla nejen široká, ale i hluboká a hlavně divoká. Na přeplavání si netroufli a tak šli po břehu. Najednou se ocitli u malého domečku pár metrů od řeky. U břehu byla přivázaná pramice.
„Hej, je někdo doma?“ zavolal Matěj.
Z domku vyšel starý, avšak rovný a silný muž.
„Copak tady pohledáváš mládenečku?“ zeptal se.
„Ale, abych pravdu řekl, ani nevím. Jdu do světa a tak bych se rád dostal na druhý břeh. Ta loďka u břehu je vaše?“
„Ba že moje. Jsem tady převozníkem. Vlastně spíše jsem byl převozníkem. Už dobré tři roky jsem nikoho nepřevezl. Tam na druhé straně není radno se zdržovat. Nikdo tam už nechce. A dřív jsem jezdil celé dny tam a zpátky. Ovšem to bylo ještě za krále Habaděje.“
Matěj z toho moc moudrý nebyl, zato zvědavý byl dost. „Povídejte pane. Kdo to byl král Habaděj? Co je to za divnou zemi tam za řekou? A proč tam už nikdo nejezdí?“
Starý muž se trošku zasmál. „Ale to je mi otázek. Ty jsi nějak moc zvědavý. No povím ti to tedy. Ale na to si musíme sednout. Bude to dlouhé povídání.
A tak si sedli, lištička si položila hlavu Matějovi do klína a starý pán se dal do vyprávění.
Vyprávěl o tom, že za řekou je velké království a dlouhá léta tam vládl král Habaděj. Země pod jeho vládou jen vzkvétala a lidi měli všeho habaděj. Král byl moudrý, spravedlivý i přísný. Lidi ho měli rádi. Měl tři krásné dcery. Dívky dělaly všem jen radost. Jediné, co zemi zužovalo, byl zlý pán hor, nebezpečný čaroděj Zuboděj. Král Habaděj s ním musel stále vyjednávat a občas mu byl nucen poslat i nějaké dary. Pár volů, truhlu dukátů, vůz plný jahod a tak. S tím se ale bohaté království dokázalo vyrovnat. Zlé časy nastaly, když princezničky dospěly. To se jednou sama rozlétla těžká hradní brána a do hradu vjel na bujném oři zlý Zuboděj. Král Habaděj vyšel mrzutý ven a ptal se, co si tentokrát přeje. Zda má porazit nějaké voly, nebo si Zuboděj odvede pár jalovic, či má chuť na soudek vína. Ale čaroděj se jen divoce zasmál. „Nech si své voly i víno, sousede. Rozhodl jsem se, že se ožením a vezmu si tvou nejstarší dceru Vendulku. Přiveď mi ji, nechce se mi dlouho čekat. Připravovat se nemusí, na svatbu se nachystá až u mě.“
V králi by se krve nedořezal. Ale se Zubodějem se nedalo tentokrát vyjednávat. Trval na svém. Avšak přece jen prohlásil. „Tvou dceru si vezmu za manželku, protože se mně líbí. A já si vždycky beru, co se mně líbí. Ale abys věděl, že máš dobrého souseda, zavolej Vendulku a když mě nebude chtít, tak odjedu bez ní.
Habaděj se zaradoval, ale ukázalo se, že to byla radost předčasná. Zuboděj byl přece jen mocný a záludný čaroděj. Vendulka, která všechno sledovala z okna přišla rychle ven. Hned chtěla Zubodějovi povědět, ať jede pryč, že ho v žádném případě nechce, ale nedostala se vůbec ke slovu. Zuboděj na ni ukázal prstem s velikým prstenem a princezna zůstala stát jako němá. A tak to byl čaroděj, kdo promluvil.
„Princezno Vendulko, přišel jsem si pro tebe, aby ses stala mojí ženou. Dám ti ovšem velkoryse právo volby. Když se mnou dobrovolně odejdeš, zahrnu tě bohatstvím a přepychem. Ale když odmítneš, zmrzačím tě na celý život a zničím celou vaši zemi. Tak si vyber!“
No to tedy byl výběr. Bylo jasné, že Zuboděj to myslí vážně. Roztřesená Vendulka tedy nakonec se Zubodějem odjela. Pak celý rok o ní ani o Zubodějovi nikdo neslyšel. Ovšem přesně po roce se znovu rozlétla hradní vrata a Zuboděj vjel do dvora se stejnou divokostí jako vloni. A začal hned, bez oklik. „Habaději, chci se ženit. Připrav mi svou prostřední dceru Marušku. A dělej, spěchám!“
Král byl zdrcen. „Jakže, ty chceš Marušku? Ale vždyť už ženu máš. A vůbec jak se daří princezně Vendulce? A proč nepřišla s tebou?“
Zuboděj se ale vůbec bavit nechtěl. „Máš moc hloupých otázek. Ale že jsem dobrák, tak ti povím, že Vendulka se má dobře. A se mnou nepřijela, protože nechtěla. Abych ti pravdu řekl sousede, nejsem s ní zrovna moc spokojen. Jaksi povadla. No a proto chci čerstvou ženu. Ale neboj se, jestli mě Maruška nebude chtít, tak ti ji nechám.“
No lze si snadno domyslet, jak to dopadlo. Zuboděj i Marušku očaroval a vystrašil a tak si odvezl už druhou princeznu. Král byl smutný, přesmutný. Stále myslel na své dcery a začal rychle chřadnout.
Když se opět přesně po roce s rámusem rozlétla vrata a Zuboděj vjel jak vichr do hradu, už to nikoho ani nepřekvapilo. Jenže tentokrát to dopadlo trochu jinak. Poslední princezna Anička se na tuto chvíli dlouho připravovala. Chodila sbírat sílu k babce kořenářce, k hajnému, ke staré cikánce i k lesním žíňkám. A nyní stála tváří v tvář Zubodějovi. Když na ni ukázal prstem s velkým prstenem, zavřela oči. A tak se stalo, že nezůstala stát jako zmrazená. Zuboděje to trochu překvapilo, ale nedal se vyvést z míry. Vybídl Aničku, aby šla s ním anebo, že bude těžce pykat. A s ní i celé království.
Anička se však nedala. „Království už těžce pyká nyní. Všichni jsou zoufalí ze ztráty mých sestřiček. I já sama jsem již postižena. Nevím co je štěstí, nevím co je radost, zato dobře znám tíseň a strach. Co mi ještě víc můžeš udělat? Ne Zuboději, ne! Slyšíš, říkám ti ne. Otoč se tedy a odjeď. Já tvou ženou nebudu!“
Tato odvážná slova Zuboděje rozzuřila. „Za tuto nevýslovnou drzost a troufalost tě trest nemine. A nemysli si, že tě neumím ještě víc potrestat. To ještě poznáš, kdo je to čaroděj Zuboděj.“ A pak zmizel.
Nejdříve si všichni oddychli, ale jejich úleva netrvala dlouho. V noci zemřel král Habaděj. To byla první rána. Ta druhá však byla ještě horší. Princezna Anička se stala královnou, ale dočista se změnila. Už to nebyla ta hodná a milá Anička, ale neskutečně zlá a krutá královna. Za sebemenší maličkost dávala lidi bičovat a posílala je do vězení Když vězení naplnila, tak ty, co tam seděli nejdéle, pustila a vyhnala ze země. Království upadalo a upadalo a dnes je tam veliká bída. Královna posílá své biřice po chalupách a ti tam ukradnou, co jim přijde pod ruku. Krása ovšem Aničce zůstala. Jinak ovšem nic.
Stařec se odmlčel a napil se vody. „Radím ti dobře mládenče, vyhni se té zemi, nic dobrého tě tam nečeká.
Matěj pozorně poslouchal, chvíli přemýšlel a pak řekl. „Půjč mi pane svou pramici. Musím tam jít. Věřím, že přijdu té záhadě na kloub.“
„Nu, každý je svého štěstí strůjcem. Odvahu máš, to se musí nechat. Tak ať při tobě stojí všichni svatí. Vem si loď, až pojedeš zpět, tak mi ji zas vrátíš.“
I nasedl Matěj i s lištičkou do loďky a vesloval na druhý břeh.
Když přistál u břehu, byl po tom dlouhém a úmorném veslování vyčerpaný, že se rozhodl, chvíli si odpočinout. Lehl si pod mohutný dub a usnul. Ne tak lištička. Ta někam odběhla a vrátila se zrovna, když se Matěj asi za hodinu probouzel.
„Vstávej Matěji“, řekla mu, „je třeba jít. Ale na hrad nás jen tak nepustí. Hlídají ho přísně a každého vetřelce ženou rychlým krokem. Já však vím, jak se tam dostaneme.“
„Tak pověz, milá lištičko.“
„Pojď za mnou, za chvíli ti to povím.“
A tak se Matěj dál nevyptával a šel za svou družkou. Šli dlouho hustým lesem a přes několik potoků a kopců. Přišli k veliké skále, ale tu se Matěj k smrti vyděsil. Rychle vytáhl velký lovecký nůž a věru že měl proč. U skály stál veliký hnědý medvěd a upřeně se na Matěje díval. Ten už byl nachystán k boji, jen stačil křiknout na lištičku, která stála tři kroky před medvědem: „Uteč lištičko! Zachraň se, ať si to medvěd rozdá se mnou.“
Ale lištička neutekla. Klidně se otočila k Matějovi a uklidnila ho.
„Matěji zastrč ten nůž. Tenhle medvěd nám neublíží. Čeká tady na tebe. Když jsi spal, tak jsem se s ním domluvila. Pomůže nám.“
Teď se ozval i medvěd: „Ti lidi jsou ale divocí. To si tu jeden lebedí na sluníčku a oni hned dýku do ruky.“
Matěj se začal omlouvat: „Ach promiň medvěde. Nechtěl jsem ti ublížit, jen jsem se vylekal. A dýku bych použil, jen kdybych se musel bránit. Ale pověz mi medvídku, jak mi můžeš pomoci?“
„Tvoje liška mi všechno už řekla. Vím, co chceš. Víš, já jsem dlouho sloužil jako otrok jednomu medvědáři. Chytil mě jako malé medvídě a musel jsem s ním chodit po městech a předvádět různé opičárny. Nebavilo mě to, copak to je život pro medvěda? A tak jsem utekl. Ale přece jen jsem se leccos naučil a pochytil. A tak vím, že ta tvoje princeznička se na mě vždycky ráda dívala. Mého medvědáře se mnou pokaždé pustili do hradu. Tak když to bude jen jako a ty mě pak hned zase pustíš, budu ti chvíli dělat cvičeného medvěda.“
Matěj měl velikou radost: „Ale to se ví, že tě hned pustím. Mě se nikdy nelíbili medvědi na řetězu. Děkuji ji ti za ochotu, tvoji pomoc rád využiji.“
A tak se všichni tři dali na cestu k hradu. Cestou ještě jednou přespali v lese, ale ráno stáli pod kopcem, na kterém stál veliký hrad. Medvěd si s liškou něco šeptali a pak liška odběhla. Když se vrátila, měla v zubech silný provaz.
„K čemu to?“ podivil se Matěj
„Půjčila jsem si ho ve vesnici od jednoho hospodáře. Musíš přece medvěda uvázat, když jsi ten medvědář.“
„Ano, to je pravda. Ale řekni mi lištičko, jak to, že ti hospodář půjčil provaz.“
„Půjčil, akorát, že o tom neví. Však až se budeme vracet, tak ho tam zase vrátím.“
„No dobrá. Tak pojď medvídku, já si tě uvážu. Neboj, nebudu to moc utahovat.“
Medvěd se poslušně nechal uvázat a pak se už vydali k hradu. Ještě hodný kus cesty před bránou je zastavila vojenská hlídka. Ale když jim Matěj vysvětlil, že jde princezně předvést svého cvičeného medvěda, pustila je hlídka dál. Zastavili je ještě dvakrát a dvakrát je zase pustili, než se ocitli za hradní bránou.
Medvěd přesně věděl, co má dělat. Jen pošeptal Matějovi, aby držel provaz a začal tancovat, chodit po zadních a pak zas po předních, dělal kotrmelce a vůbec se bravurně předváděl. A liška nezůstala pozadu. Skočila medvědovi na záda a zakousla se mu do kožichu, pak mu zase kličkovala mezi nohama a panáčkovala jako pejsek. Lidem se to líbilo, hned se jich sešel dav a že se hodně smáli, což nebylo v království obvyklé, neušlo to ani princezně. Vzala si do ruky svou lískovou hůlku, bez které neudělal ani krok a vydala se podívat na nádvoří. Dav se začal rychle rozestupovat. Kdo dostatečně rychle neustoupil z cesty, dostal pořádnou ránu hůlkou. A kdo se dostatečně hluboko neuklonil, toho přetáhli biřici, kteří to činili se zjevným potěšením. Medvěd s liškou dělali své kousky dál, ale kolem bylo ticho jako na hřbitově. Zvířata ustala a lehla si na zem. Matěj stál ohromen, když před ním stanula princezna. Byla celá v černém a ověšená spoustou zlata. Byla neobyčejně krásná, ale v očích měla veliké zlo. Chladně se usmála a pak zavelela: „Všichni pryč!“ Ještě ani nezmizela ozvěna jejích slov a lidi doslova prchali. Většina z nich při tom schytala několik ran od biřiců. Za chviličku bylo nádvoří zcela prázdné. I biřici se stáhli někam do ústraní.
Pak princezna promluvila k Matějovi. Její hlas byl ledový a ostrý: „Kdo jsi?“
„Říkají mi Matěj a jsem potulný medvědář. Chodím od města k městu, od vesnice k vesnici, od hradu k hradu. Předvádím svého medvěda a svou lištičku. A přišel jsem i za tebou krásná paní, abych tě trochu pobavil.“
Ale princezna o pobavení nestála: „Mě nikdo nikdy pobavit nemůže. Já mám jiné poslání, než se bavit. Ale udělám ti tu laskavost a podívám se na tvá zvířata. A pak tě odsud dám vypráskat. To je totiž jediná věc, která mě baví. Trestat lůzu. Řekni mi ještě, odkud jsi přišel k nám.“
Matěj chvíli přemýšlel, ale pak si dodal odvahy: „K vám přicházím z hor. Bavili jsem tam pána hor Zuboděje a jeho dvě ženy, Vendulku a Marušku.“
„Zuboděj, říkáš? To jsem snad už někde slyšela. A Vendulka a Maruška nejspíš taky.“ Na chvilku jakoby princezna přestala být tak krutá, ale netrvalo to dlouho.
„Ale co, to je nakonec jedno. Předveď mi svá zvířata!“
Matěj dal medvědovi a lištičce pokyn a ti začali svou produkci. Na celém nádvoří kromě princezny a Matěje nikdo nebyl. Jen v dáli stáli biřici, čekajíce na rozkaz zbičovat Matěje. Po chvilce si medvěd lehl na zem a Matěj si na něj sedl. A vybídl princeznu, aby si přisedla. Ta už už chtěla vybuchnout svým hněvem, ale Matěj ji předešel: „I jen se nebojte princezno Aničko. Medvěd vám neublíží. On si vás pamatuje, před lety u vás již byl. Rád na vás vzpomíná. Právě od něj jsem věděl, jak jste krásná a hodná.“
Teprve teď přišel výbuch hněvu: „Mlč! Nejsem vůbec hodná. Jsem zlá, rozumíš, zlá!“
Matěj však pokračoval jakoby nic: „Slyšel jsem taky smutnou zprávu, že váš otec, moudrý a hodný král Habaděj zemřel. To je mi skutečně líto.“
Princezna opět vyštekla: „Tobě nemá být co líto. Co je ti do mého otce.“
„Ale nic mi do něj není. Já jen, že jsem o něm slyšel jen samé hezké věci. A taky jsem slyšel, že máte ještě dvě sestřičky. Zavolejte je, ať i jim předvedu svého medvěda a lištičku.“
„Mlč! Mlč už nebo tě dám do hladomorny.“ Ale po těch slovech si princezna přece jen sedla na medvěda. Jeho hustý kožich ji byl velice příjemný. Vedle ní si lehla lištička a položila si princezně hlavu do klína. Princezna byla jako omámená a lištičku hladila po kožíšku. Princezna mlčela, ale občas tiše zašeptala jména svých sestřiček. Biřici, kteří vše zdáli sledovali nevěřili vlastním očím. Lištička začala vrnět, ale nebylo to obyčejné vrnění. To jen Matěj rozuměl, že mu říká: „Princezna nemá srdce. Zuboděj ji ukradl srdce. Proto je tak zlá a krutá.“
Na to potichu zabručel medvěd: „Ale nejspíš ji ho kousíček zůstal. Maličký kousíček. Matěji kuj železo dokud je žhavé.“
Matěj se rychle dovtípil. Anička byla tak hodná a měla v sobě tolik lásky, že se Zubodějovi nepodařilo ukrást ji srdce celé. Malý, nepatrný kousíček ho v Aniččině hrudi zůstal. A teď Matěj společně se zvířaty ten zbyteček, co se nepodařilo Zobodějovi ukrást, pohladil. Zahrál na něj jako na harfu. Princezna seděla tiše na medvědovi a hladila lištičku. Svět kolem sebe snad ani nevnímala. Matěj se rozhodl ji trochu probrat: „Princezno Aničko, budu se muset rozloučit, musím jít zpátky do hor. Nechceš, abych něco vyřídil Vendulce a Marušce?“
Princezna se konečně probrala a byla opět přísná: „Nikomu nic vzkazovat nebudu. A teď jdi nebo tě dám zmrskat! Jdi, jdi už.“ Poslední slova už byla vyřčena tiše. Zdálo se dokonce, že se v těch krásných ale zlých očích něco zalesklo. Princezna se rychle otočila a rázným krokem odešla. Na nádvoří nastalo hrobové ticho.
Matěj s medvědem a lištičkou se zvedli a odcházeli z hradu. Hned za branou se dali nejkratší cestou do hor.
„A teď mě zvířátka poraďte,“ řekl Matěj sotva vkročili do hor, „kde toho Zuboděje najdeme.“
„Copak o to, najdeme ho určitě, ale co budeme dělat, až ho najdeme?“ řekl medvěd.
Lištička však věděla: „Matěji, čarodějova moc bude jistě ukrytá v jeho prstenu.“
Matěj se zaradoval: „Tak to je skvělé. Sebereme mu prsten a máme vyhráno. Vrátíme Aničce její srdce a Zuboděje proměníme v kámen.“
„No nevím, nevím, jestli to bude tak snadné. Zuboděj prsten jistě nikdy nesundává,“ obávala se lištička.
„Nu, jsme tři a máme tedy tři hlavy. Když je dáme dohromady, snad něco vymyslíme.“ řekl Matěj. „Teď hlavně toho Zuboděje najít.“
„Trochu se tady vyznám“, ozval se medvěd. „A hlavně mám čich a ten mi říká, že máme jít tímhle směrem“ a ukázal na mechem obrostlou skálu.
A tak šli. Obešli skálu, obešli další. A pak ještě další a ještě další. Obešli mnoho, přešli několik potoků, prodrali se hustým lesem,když tu se najednou ocitli před řadou skalních komínů, do nichž bylo vytesáno mnoho oken a několik dveří. Nepochybně stáli před Zubodějovým sídlem. Rychle se kousek vrátili a ukryli se v houští. Bylo třeba si trochu odpočinout a poradit se. A protože se začalo stmívat, rozhodli se, že přespí v lese a k Zubodějovi se vydají ráno.
Druhého dne se Matěj probudil ještě před rozedněním, ale medvěd a lištička už byli vzhůru. Matěj se protáhl a odběhl na nedalekou louku, kde natrhal nějaké byliny. Další pak sbíral po lese a u potoka. Pak sesbíral trochu suchého klestí a rozdělal ohýnek. V lesní studánce nabral do kotlíku vodu a tu na ohýnku svařil. Pak do ní hodil sesbírané byliny. Když byl odvar hotov, slil ho do měchu, který nosil u pasu. Zvířata ho sledovala mlčky. Pak se Matěj najedl trochu malin a lesních jahod. Všichni tři se na sebe podívali a jen na sebe kývli hlavami. Vydali se na návštěvu k Zubodějovi.
Ač už začalo hřát slunko, cítil Matěj podivný chlad. Ne, nebál se, to ne, ale pociťoval jakýsi neklid. Něco viselo ve vzduchu. Prošli kolem několika skalních vysokých domů a nikde neviděli ani živáčka. Když tu najednou se přímo nad jejich hlavami ozval ženský hlas.
„Co tady děláte?“
Podívali se nahoru a tam v jednom okně uviděli ženskou hlavu zakrytou závojem. Matěj se uklonil a neznámou oslovil: „Buď zdráva krásná paní. Odpusť, jestli tě rušíme, ale trochu jsme zabloudili. Jsem Matěj a přicházím zdaleka. Toto je můj cvičený medvěd a toto cvičená lištička“, představil své společníky. „Živím se tím, že se svými zvířaty bavím lidi.“
„Tady nemáš koho bavit. Jdi raději co nejrychleji pryč,“ pokusila se ho neznámá varovat.
Matěj se však nedal odradit. „Ale jak to, že nemám koho bavit. Třeba zrovna tebe Vendulko. Anebo jsi snad Maruška?“
Neznámá se polekala: „Odkud znáš mé jméno? Ano jsem Vendulka, ale …“
„Tak pojď dolů Vendulko, popovídáme si.“
Vendulka skutečně rychle seběhle dolů, ale na povídání moc náladu neměla. „Rychle odejdi Matěji. Máme zlého pána a ten nemá rád nezvané hosty.“
Matěj ale odejít nemínil. „Když už jsem šel takový kus cesty, tak teď jen tak neodejdu. A kde máš svou sestřičku Marušku?“
„Maruška je támhle, řekla Vendulka a ukázala na jednu z mnoha skal. A skutečně ve skále byla vidět ženská postava. Kamenná Maruška. Vendulka to rychle vysvětlila. „Náš pán vždy jednu z nás promění v kámen. Střídá to po dni, ale když se rozzlobí, promění nás obě a nechá tak třeba několik dní. Není nám pomoci. Ale pověz, odkud znáš naše jména.“
„Přicházím od tvé nejmladší sestry, od Aničky.“
„Ach pověz, jak se jí daří.“
„Věru ne moc dobře. Tvůj pán ji sice nechal na svobodě, ale ukradl jí srdce. A to není dobré ani pro ní, ani pro zemi. Chci to napravit, ale ještě moc nevím jak.“
„To nemůžeš napravit Matěji. Zuboděj má obrovskou moc. Dal by se porazit leda …“
„Leda, že bychom mu sebrali jeho prsten“, skočil jí Matěj do řeči.
„Ano, ale on ho nikdy nesundá a nikdy nedovolí, abys ses k němu jenom přiblížil. Nejde to ani ve spánku. Spí velice lehce a vzbudí ho sebemenší šelest. Jdi raději a zachraň aspoň sebe.“
Ale Matěj odejít nemínil. „Ne, teď už neodejdu. Pověz, kde je teď Zuboděj?“
„Nevím, kde je. Jezdívá každý den po okolním kraji a páchá zlo.“
„Tak to my si na něj počkáme.“
„Varuji tě, Matěji. Odejdi, nebo tě promění taky v kámen.“
„Odejdu. Ale jenom na chvíli kousek do lesa. Tam si všechno promyslím a to by v tom byl čert, abych na něco nepřišel.“
Jak řekl, tak udělal. Vzal medvěda a lištičku a všichni tři odešli do lesa. Tam si zalezli do houští a přemýšleli, co by se dalo dělat.
„Jasná věc je ta,“ uvažoval nahlas Matěj, „že musíme Zubodějovi sebrat ten prsten. On ho ale vůbec nikdy nesundává a spí prý velice lehce. Jenže po tomhle spí každý jako pařez,“ řekl Matěj a vzal do ruky svůj měch s bylinným odvarem. „Je to směs sedmi bylin, a po tom usne každý, i Zuboděj. Ten recept mám od otce Lesana. Teď jde jen o to, jak to Zubodějovi podstrčíme.“
„Počkáme do rána a potom musíme zjistit, co Zuboděj dělá, když se vrátí ze svých výletů,“ řekl medvěd a sotva to dořekl usnul, jak se na medvěda sluší.
Matěj musel uznat, že má pravdu a natáhl se taky. Dlouho však nemohl usnout, a tak si jednou kápl na jazyk svého odvaru. A pak spal jak ten medvěd. Kdo však nespal, to byla lištička. Vytratila se vrátila se až k ránu. Medvěd už byl vzhůru, ale Matěj ještě spal. Zvířatům dalo práci, než toho spáče probudila.
Lištička hned spustila: Tak dělej Matěji. Jdeme se podívat na kamenný zámek. Zuboděj už odjel, tak si to tam celé prohlédneme.“
Matěj se podivil: „Jak to víš, že už je pryč?“
„Vím i jiné věci. Třeba, kdy Zuboděj spí a že vždy před spaním pije víno. A taky vím, kde má to víno uskladněné.“
Matěj se divil ještě víc. Ale lištička vše vysvětlila. „No co, někdo v noci spí a někdo chodí na průzkum. Prošmejdila jsem to tam a co jsem nezjistila sama, to mi prozradila sova. Tak ale teď honem.“
A tak všichni tři vyskočili a vydali se k zámku zlého čaroděje. Když se k němu přiblížili, ucítil Matěj jakési mravenčení v břiše. Přece jen se trochu bál, ale teď už by neutekl za nic na světě. Pomalu kráčeli mezi skalními domy a lištička vysvětlovala, kde je ložnice Zuboděje, kde je jídelna, kde jsou sklady, kde je jaký sál, až přišli k oknu, ve kterém včera uviděli Vendulku. Teď si Matěj všiml, že už je asi dlouho opět z toho okna pozoruje ženská tvář. Ale Vendulka to nebyla. Nebylo pochyb, že je to Maruška.
Matěj ihned pozdravil: „Přeji pěkný den princezno Maruško.“
Maruška se polekala: „Odkud mne znáš? A kdo vlastně jsi?“
„Pojď dolů a já ti všechno povím.“
Když Maruška seběhla dolů, řekl jí Matěj vše o sobě, o její setře Aničce i o svém včerejším setkání s Vendulkou.
Maruška se dala do pláče: „Ach sestřičky moje, jestlipak se s vámi ještě někdy uvidím?“
Jakže, ty se nevidíš ani s Vendulkou?“, podivil se Matěj.
„Kdepak, Zuboděj vždy jednu z nás drží v zakletou ve skále. Co jsme tu, tak jsem se nikdy neviděly, ani slůvko jsme spolu nepromluvily. Vlastně jsme nikdy nemluvily s nikým, kromě Zuboděje. Až teď s tebou. Ale radost s toho nemám. Bojím se o tebe. Jdi rychle pryč nebo tě stihne zlý osud. Ani nevíš, co poutníků je tady ve skalách zakleto. Koho tu Zuboděj načapal, toho proměnil v kámen.“
„S tím si teď hlavu nelámej. Raději mi pověz, jak to chodí, když se Zuboděj vrátí.“
„Musím mu přinést večeři a dívat se, jak jí. Potom se chvíli natáhne a já, anebo Vendulka, ho musíme hladit ve vlasech a fousech. Pak mu musíme zatančit a potom ho doprovodíme do jeho ložnice. Tam si dá sklenici vína a ulehne do postele. Ale dál se už neptej prosím tě.“
„To mi zatím stačí Maruško,“ řekl Matěj. „Ale co by se stalo, kdyby tě tu nenašel?“
„To víš, že jsem zkoušela utéct, ale nejde to. Sotva jsem vyšla z tohoto skalního zámku, proměnila jsem se v kámen. A Zuboděj mě pak krutě potrestal. Tělo mi oživil, ale nohy nechal kamenné. Tak jsem tam stála tři dny a tři noci. Bez jídla a pila jsem jen déšť. Navíc mě každý den do krve zbičoval záda.“
„Bože, to je kruťas. Teď mám ještě větší chuť s ním skoncovat,“ Matěj byl plný síly a odhodlání. „Poslouchej Maruško, my mu potřebujeme kápnout trošku tohohle odvaru do jeho vína. Můžeš to zařídit?“
„To půjde sotva. Víno má v sudu a ten je ve sklepě a tam se nedostaneme. Vchod do sklepa je zavalený obrovským kamenem. Ze sudu si vždy pak sám natočí pohár a to už není možné mu tam bez jeho vědomí něco kápnout.“
„Tak se jdeme na ten kámen podívat.“
Balvan, kterým byl zatarasen vchod do sklepa byl skutečně obrovský. Matěj napjal všechny síly, ale s balvanem nepohnul ani o píď.
„Tak to jsem v koncích“, posteskl si. Jenže v tom uslyšel mohutné funění. Rychle se otočil a uviděl, jak se jeho přítel medvěd opírá do kamene. Ten sice chvíli vzdoroval, ale nakonec se přece jen pohnul. Nejprve jen trošičku, ale po chvíli se odvalil celý.
Matěj se zaradoval: „Medvídku, kamaráde, tys nás zachránil. Tak teď rychle.“ Vběhl dovnitř a do sudu s vínem nalil svůj uspávací lektvar. Pak poprosil medvěda, aby kámen dal zase na své místo. Medvěd opět zabral a po chvíli byl kámen zpátky.
„A teď pryč. Musíme se schovat, aby nás Zuboděj nevyčmuchal. To by s námi byl konec.“
Tak všichni tři odběhli dál do lesa a tiše ulehli v houští, kde čekali do setmění. Když se začalo smrákat, vyrazila lištička na průzkum. Po chvíli přišla a hlásila, že Zuboděj se vrátil. Pomalu se plížili ke kamennému zámku. Matěj s lištičkou vylezli na jednu skálu, tam zalehli a sledovali, co se dole děje. Medvěd raději zůstal dole. Je přece jen příliš veliký a na skále by byl dosti nápadný.
Dole se vše odehrávalo, tak jak popsala Maruška. Matějovi vzrušením srdce tlouklo jako zvon. A zvon, jak známo je slyšet široko daleko. Tak i Zuboděj ten tlukot zaslechl. Držel již pohár s vínem v roce, ale dosud se nenapil. Vyšel i s pohárem ven a rozhlížel se. Díval se směrem ke skále, kde byl Matěj schovaný. Vtom zpoza skály vyšel medvěd. Obešel skálu a zase zmizel mezi stromy.
„Medvěd,“ řekl si pro sebe Zuboděj. „Zdálo se mi, že slyším člověčí srdce.“ Na ta slova si lokl vína. Ještě se chvíli díval venku a znovu se napil. Pomalu se otáčel a chtěl jít dovnitř, ale tu se mu zdálo, že znovu slyší ten tlukot. Opět zpozorněl. „Ne, to nebyl medvěd. Tady buší srdce nějakému člověku.“
Potřetí si nahnul pohár a pak zakřičel: „Vylez, ty opovážlivče! Vím, že tu jsi. Vylez dobrovolně nebo tě najdu sám a krutě ztrestám. Počítám do tří. Jedna … dva … dva … “. Zubodějovi se začal trochu plést jazyk. Zavrávoral a opřel se o skálu. Zmáhala ho veliká ospalost. Přemáhal ji seč mohl, ale víčka byla čím dál těžší. Jenže se ještě stačil podívat nahoru na skálu a objevil Matěje. „Vidím tě. Skon-cu-ji s te-bou raz … d v a.“ Pomalu zvedl levou ruku a už už se chystal ukázat prstem na Matěje. V tom mu však asi ze dvou metrů zafuněl do tváře medvěd. Zuboděj se nemotorně, leč stále ještě dosti rychle otočil a zvedl svůj ukazováček proti medvědovi. Snad by z něj stačil udělat kámen, kdyby se mu ovšem do lýtka nezakousla liška. Zuboděj zařval a ztratil rovnováhu. Padl na zem, ale to už spal jako špalek. Matěj rychle seběhl dolů a první co udělal, bylo, že sundal Zubodějovi jeho kouzelný prsten. Teprve pak poděkoval svým zvířecím pomocníkům. Maruška Matějovi skočila kolem krku. Ještě se celá klepala, ale byla šťastná. Rychle se vzpamatovala, a táhla Matěje ke skále, ve které byla zakletá Vendulka. Matěj na skálu ukázal prstem s kouzelným prstenem a poručil jí, aby Vendulku vydala. A skutečně, … ze skály vyšla princezna Vendulka, jak by jen vystoupila ze dveří své komnaty. I ona Matěje objala a děkovala mu.
Matěj byl rovněž šťastný, že to tak dopadlo, ale věděl, že má ještě jeden úkol. „Nyní musíme ještě najít, kde je ukryté srdce vaší sestřičky Aničky.“
Princezny však věděly: „Určitě bude v ložnici. Má tam u postele zlatou skříňku, kterou každý večer otvírá. Vždy se jen podívá dovnitř, ďábelsky se zasměje a zase ji zamkne. Nikdy jsme sice neviděly, co uvnitř je, ale myslíme si, že to bude srdce naší sestřičky.“
Všichni rychle vyběhli do ložnice. Skříňka tam skutečně byla, ale nedala se otevřít. To však už nebyl velký problém. Klíček našli na krku Zuboděje. Když Matěj skříňku otevřel, zatajil se mu dech. Bylo v ní opravdu srdce. Bylo živé a tlouklo, jako by stále bylo v těle. Matěj si všiml, že srdce není celé, že mu dole malý kousek chybí. Ano, to je ten kousek, který zůstal Aničce v těle. Rychle zamknul skříňku a uložil ji do svého tlumoku. Pak si všichni sedli a dlouho si povídali. Měli věru o čem. Zejména princezny jedna přes druhou dávaly najevo radost ze svého shledání. A jak tak povídali a povídali, zjistili najednou, že minula noc a začalo svítal. Tu přiběhla lištička a hlásila Matějovi, že Zuboděj začíná procitat. Vyběhl tedy ven. Tam se skutečně Zuboděj pomalu zvedal a mnul si oči. Matěj si před něj stoupl a pozdravil ho: „Tak ti přeji dobré jitro Zuboději. Jakpak se ti spalo?“
Zuboděj vyskočil, jako když ho do řitě střelí. Zíral na Matěje a na obě princezny. Ten pohled ho rozzuřil. „Tak za tohle budeš pykat. Do konce světa budeš studenou skálou. A obě princezny s tebou.“ Na ta slova zvedl ruku a ukázal na Matěje prstem. „Ať je z tebe kámen a ať ti každý, kdo tudy projde, šlápne na hřbet.“
Jenže ono se nic nestalo. Teprve teď si Zuboděj všiml, že nemá svůj prsten. Hrozně se vylekal, ale to už zvedal prst s prstenem Matěj. Namířil ho na Zuboděje a ten se roztřásl strachy, celý zbledl a začal prosit: „Ne, nedělej to Matěji. Nech mě být, bohatě se ti odměním. Dám ti zlata, že budeš nejbohatší vladař na zemi.“
Matějův prst nyní už ukazoval přímo na Zuboděje. Ten dále prosil: Prosím, nedělej to. Budu ti celý život věrně sloužit. Se mnou budeš nejmocnější na celém světě. Všichni se tě budou bát. Prosím tě nedělej to.“
Ale Matěj se nedal obměkčit. „Ať je z tebe kámen a ať ti každý, kdo tudy projde, šlápne na hřbet.“ A jak pravil, tak se stalo. Ve vteřině se Zuboděj proměnil ve veliký plochý kámen. A první, kdo na něj stoupl, byl medvěd. Všichni se tomu zasmáli. No a pak si vzali pár svých věcí a vydali se na cestu domů. Po pár krocích se ale Matěj náhle zastavil. „Počkat, vždyť jsme málem zapomněli, že je zde ve skalách ještě spousta dalších nešťastníků.“ I namířil prsten na skály a pravil: „Ať z kamene vystoupí všichni lidé zde uvěznění kromě čaroděje Zuboděje.“
No to byste měli vidět, co se pak dělo. Mezi skalisky se najednou začalo protahovat a třít si své ztuhlé údy nejméně padesát lidí. Byl tam myslivec, několik dřevorubců a houbařů, tři báby kořenářky, dva potulní mniši, čtyři vojenští vysloužilci, co šli z vojny domů a cesta se jim trochu prodloužila, byl tam asi tucet dětí, které si tu kdysi chtěli hrát na schovávanou, byl tam i pytlák a pět loupežníků. Matěj chvíli uvažoval, jestli tyhle ptáčky nemá raději nechat v kameni, ale pak si řekl, že už byli potrestáni dost a že si teď už snad dají pokoj. Chvíli se na to lidské hemžení a divení s uspokojením koukali a pak se vydali konečně na cestu.
Cestou liška nenápadně vrátila provaz, který si v jednom statku půjčila. Už ho potřebovat nebudou. Medvěd je doprovodil až k řece a tak se s nimi rozloučil. Matěj věděl, že bez něj by princezny nikdy nemohl vysvobodit.
„Děkuji ti věrný příteli. Rád bych si tě vzal s sebou, ale vím, že ty patříš zde do těchto lesů. Žij si tu spokojeně.“ Medvěd se otočil a zmizel v lese. Matěj s princeznami a lištičkou nasedli do loďky a přepluli na druhý břeh. Starý převozník nevěřil vlastním očím. Když mu všechno podrobně vyprávěli, vykřikoval radostí a co chvíli dokonce i zavýskal a povyskočil. Věděl, že opět bude převážet lidi tam i zpátky. Když se všichni vypovídali a posilnili, vydali se nejkratší cestou za princeznou Aničkou.
Na hradě se nic nezměnilo. Stále všichni žili ve strachu ze zlé vladařky. Když lidi naši trojici uviděli, mysleli, že se jim to zdá. Nejprve zkoprněle zírali, ale pak začali propukat v jásot. Hned se vyřítili biřici a chtěli zjednat pořádek. Jenže teď se jich nikdo nebál. A když přiběhly posily, tak jim Matěj proměnil nohy v kameny. Za chviličku přiběhla se svým neodmyslitelnou lískovkou i princezna Anička. Hned spustila zhurta: „Co se to tu děje? Udělejte okamžitě pořádek!“
Jenže, neměl ji kdo poslechnout. Tu si Anička všimla, že její biřici mají kamenné nohy.
„Kdo to udělal?!“
„Já princezno Aničko.“ Matěj vyšel z ústraní a stoupl si před princeznu. Ta byla velice zaskočená. Ale jenom chviličku. Pak hned spustila.
„Á, to jsi ty. Jsi drzý a já tě za to ztrestám. Zavřu tě do hladomorny a tam tě sežerou krysy.“
Teď vystoupily i Maruška s Vendulkou. Anička na ně koukala překvapeně. Věděla, že by je měla odněkud znát, ale nedokázala si vzpomenout. Přesto ji pohled na své sestry trochu obměkčil.
„A kdo jste vy? Mám pocit, že vás znám.“
„My jsme tvé setry. Maruška a Vendulka. A tady to je Matěj, který nás zachránil ze zakletí u zlého čaroděje Zuboděje. A nyní přichází zachránit i tebe.“
„Ale … ale … já přece nepotřebuji před nikým zachraňovat.“
Opět se ozval Matěj: „Ale potřebuješ, Aničko. Tady jsem ti přinesl dárek. Na ta slova podal Aničce krásnou zlatem vykládanou skříňku.
„Co to je?“
„Otevři a uvidíš. Zde máš k tomu klíček.“
Anička pomalu odemknula skříňku a opatrně ji otevřela. Za skříňky se najednou vyvalil jakýsi barevný obláček dýmu a Aničce vnikl pootevřenými ústy do těla. V tom okamžiku se Aničce rozzářily oči.
„Maruško! Vendulko!“ A skočila svým sestřičkám kolem krku Opět to byla ta milá a hodná princezna Anička. Ta zpráva se rychlostí blesku rozšířila po celém království a pak ještě dál. Lidé začali mohutně slavit návrat těch krásných časů, kdy jejich království jen vzkvétalo, všichni se měli rádi a všeho měli habaděj
Slavili pochopitelně i na samotném hradě. Všechny princezny a Matěj.
No a jak to bývá v pohádkách dobrým zvykem, na konci by měla být svatba. Matěj měl na výběr, všechny princezny byly krásné a hodné. Ale přiznám se, že si už nevzpomínám, kterou si to tenkrát vybral. Určitě si však vybral dobře. Ale ještě před svatbou se vydal na jeden výlet. Však vy víte kam, přesněji řečeno za kým. Ano musel za svým otcem Lesanem. Ten už na něho čekal a Matěj se vůbec nedivil, že Lesan celý ten příběh, který jsem vám tu vyprávěl dopodrobna, znal. Inu to víte, zvířata a ptáci, ti povědí i co nevědí. Jen jim rozumět.
Lesan se nakonec dal přemluvit a zúčastnil se královské svatby. Oj, to byla svatba! Toho jídla a pití. A té muziky. I komedianti přijeli. Jen cvičený medvěd chyběl. To proto, že Matěj takovéto atrakce zakázal.
A když konečně asi po týdnu ta svatba skončila, ujal se Matěj kralování a Lesan se vrátil do svého lesa. Matěj na něj však nezapomněl. O prázdninách k němu posílal všechny své děti. A že jich měl. Nevím ale kolik, nikdy jsem je nemohl spočítat. Bylo jich moc a žádné chvíli neposedělo. Ani se nedivím, že je Matěj se svou ženou posílali tak rádi za Lesanem. Ale ten si s nimi určitě poradil.
A co se stalo s prstenem? To kdybych věděl. Matěj si ho večer sundal s prstu a položil na noční stolek. A ráno tam nebyl. Ale protože zároveň s prstenem zmizela i lištička, myslím, že ho odnesla někam do lesa. Nejspíš ho někde zahrabala. Určitě věděla proč. A Matěj, ten se po něm ani nesháněl. Třeba ho někdo z vás někdy nejde.
konec